Přeskočit na hlavní obsah

David Lagercrantz: Dívka v pavoučí síti (recenze)


Od doby, co David Lagercrantz oznámil, že převezme po Stiegu Larssonovi štafetový kolík a napíše čtvrtý díl Milénia jsem napjatě očekával, co z toho nápadu vznikne. Že psát dovede, to jsem věděl. O čem jsem pochyboval bylo to, jestli se mu podaří proniknout do Larssonova vesmíru.


Dívka v pavoučí síti je už několik dní venku a já ji právě dočetl. Před pár minutami, a pro ty nedočkavé z vás mám spoiler na začátku: Je dobrá. Sakra dobrá.

Pojďme ale na začátek. Je 9. listopadu 2004 a zemřel Stieg Larsson, respektovaný novinář, který byl na mušce kde koho; jeho časopis Expo nenechal na nikom nit suchou a hlavně “pravicoví radikálové” ho měli hodně rádi. Nicméně, spekulace o jeho smrti jsou liché, prostě dostal infarkt. Stihl už ale napsat tři díly své zamýšlené desetidílné série Milénium: první díl vyšel v roce 2005 a vzbudil hotové pozdvižení. Nejen ve Švédsku, ale všude po světě. Ze Stiega Larssona se stala posmrtná celebrita první třídy.


Pak vznikly švédské filmy a později i americký remake, který nenatočil nikdo menší, než David Fincher. Milénium už v té době byl celosvětový fenomén a začalo se mluvit o tom, že vznikne pokračování. To víte, vábení peněz je mocné.


Družka Stiega Larssona chvilku tvrdila, že koncept dalšího dílu má ve svém trezoru, ale nikdo ho nikdy neviděl a dodnes není jasné, jak to vlastně bylo. Jasné ale bylo, že práva patří dědicům a protože Stieg se svou milovanou Evou nebyl sezdán, právo rozhodovat o sérii a, pochopitelně, inkasovat peníze z prodeje práv značky Milénium, měla Larssonova rodina, se kterou Eva Gabrielssonová neměla a nemá dobré vztahy.


A tehdy padla volba na Davida Lagercrantze, ve Švédsku dobře známého a respektovaného spisovatele. A v té samé chvíli se začalo spekulovat. Má na to, aby jeho kniha byla důstojná a aby kvalita série neutrpěla? Nikdo nevěděl.


Když jsem knihu začal číst, pojala mne mírná skepse. Několik profesních klišé (krachující časopis zachraňuje nenáviděný koncern…) a především: výrazná změna stylu a žánru. Totiž, Milénium Stiega Larssona byl vlastně společensko-kritický thriller. Nebyla to detektivka, jak se často mylně říká. Tématem byly švédské tajné služby, pravicoví radikálové, švédský sociální systém, feminismus atd. Prostě, témata, která byla Larssonovi více než blízká.


Ovšem Lagercrantz stvořil něco, čemu říkám technothriller. Píše o americké službě NSA, o hackerské komunitě a pokud vás toto téma nebaví, první polovinu knihy budete vyloženě zpruzeni. Pak se ale téma poněkud rozkročí a my jsme zpátky ve “starém dobrém Miléniu”. Když jsem na Facebook psal průběžné dojmy, zhruba do poloviny knihy jsem totiž neměl pocit, že by se jednalo o pokračování. Zdálo se mi, že Lagercrantz prostě vzal postavy a základ série a na tomto půdorysu vytvořil vlastní dílo.


Druhá polovina ale výrazně mění styl, žánr a hlavně tempo knihy. No a hlavně: je jasné, že se jedná skutečně o přímé pokračování slavné série a pokračování osudů našich oblíbených postav. Další důležitá věc je, že Dívka v pavoučí síti (v originále se kniha jmenuje Co tě nezabije - jsme jedna z mála zemí, která nezachovala originální název knihy) osvětluje některá dosud neznámá místa v minulosti Lisbeth Salanderové a jakoby dovypravuje její příběh.


Teď můžete namítnout, že Lagercrantz parazituje na příběhu někoho jiného, ale já to vidím jinak. Koho z nás, co jsme četli Milénium, nemrzelo, že nevíme, co bylo dál s Lisbeth? Co bylo dál s časopisem a Mikaelem Blomkvistem? Navíc, do příběhu Dívky v pavoučí síti vstupuje jistá postava, která je s Lisbeth velmi úzce spojená a dotváří tak její svět.


A jak to je s nadpřirozenými vlastnostmi Lisbeth a Mikaela? Také v tomto Lagercrantz pokračuje v tradici Stiega Larssona. Kdo jste četl Dívku, která si hrála s ohněm si jistě dobře pamatujete, co všechno byla Lisbeth schopná přežít a zvládnout. Tentokrát se sice nedostáváme k takovému extrému, nicméně i tentokrát má naše milá hackerka z pekla štěstí.


Ale to ji rádi odpustíte, protože Dívka v pavoučí síti je sakra dobrý román. Milá družka Stiega Larssona může donekonečna brojit k bojkotu proti této knize a označovat ji za tančení v Larssonově hrobě, ale jedno je nezpochybnitelné: vznikla skvělá kniha, která dělá čest žánru, která dělá čest sérii Milénium a především: dělá čest Stiegu Larssonovi. Lagercrantz navíc nenapsal kopii série, napsal vlastní, svébytný román, kterým vzdal otci této série hold. Navíc je třeba si uvědomit, že ta kniha je psaná v úplně jiné době. V roce 2004 bylo daleko do doby sociálních sítí. Svět měl jiné starosti, média také. Lagercrantz napsal knihu, která reflektuje dnešní svět. Také proto je jiná, než romány Stiega Larssona.


Byla by škoda, kdyby tato kniha nevznikla (ať už byl na samém počátku zájem třeba komerční). My, co jsme si zamilovali Lisbeth, Mikaela, Eriku a další postavy máme znovu co číst, co prožívat. Té knize nemám vůbec co vytknout. Užil jsem si jí, jak už dlouho žádný thriller. Možná Policii od Joa Nesbøho.


A protože jsem Policii dal úplné hodnocení, musím ho dát i Dívce v pavoučí síti. Je to klasická pětihvězdičková kniha, na kterou bude svět dlouho vzpomínat.


A na konec si zavěštím: Hádám, že se dočkáme dalšího dílu, protože tahle kniha se musí dobře prodávat a autor se nemá vůbec za co stydět.

Komentáře

  1. Přiznám se, že jsem od pana Fojtíka čekala trochu kritičtější reakci, takže mi to nedá a vyjádřím se. :-) Jsou tam spoilery, tak bacha, pokud jste knížku ještě nečetli.

    POZOR! SPOILERY! SPOILERY!! SPOILERY!!!
    Jako technothriller dobrý. Napínavý to je. Čte se to dobře.
    Ale připadá mi to tak nějak laciné.
    Jako by se autor řídil jakousi Filozofií thrillerové skladby.
    Při čem nejvíc zamrazí? Při ohrožení dítěte. Tak ho tam dáme.
    Děti ale můžou bejt taky pěkně neposedný a otravný. Co s tím?
    Tak to bude statický autista! Ty vole, to už by rovnou taky mohl bejt geniální a mohl by pomoct rozlousknout nějakou záhadu! Super! Co kdybych jeho pomocí vyřešil hned dva problémy? Bingo!!!
    Jak neotřelé!
    Takže bych asi navrhovala pozměnit desatero pátera Knoxe. Buď přidáním „ani autista“ na konec 5. přikázání, nebo přidáním 11. přikázání (čímž se ovšem z desatera stane jedenáctero): „Zapomeňte na autistické děti!“
    A když už jsem u té zlaté klasické detektivky – taky porušování 8. přikázání, že „detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři“ mi taky pěkně leze na nervy. Nevím, jestli v původních dílech toto umělé napínání nebylo, nebo jsem ho prostě jenom nevnímala, ale od četby Nesbøho jsem na tento laciný prostředek budování napětí alergická. Připadá mi to jako ubohý způsob šponování („Usmál se, protože náhle všechno dokonale pochopil.“ Konec kapitoly.). Jako z workshopu tvůrčího psaní. Jak dosáhnout efektu rychle a snadno.

    Vadí mi taky taková nějaká polopatičnost. Například neustálé opakování a zdůrazňování „matematické“ přesnosti Augustových kreseb téměř všemi zúčastněnými (to to nejde vyjádřit jinak nebo o těch obrázcích říct něco jiného?).
    Neustálé tušení neblahých souvislostí, kdykoli se na scéně objeví Andrej Zander. Například Blomkvist se téměř pokaždé při pohledu na něj dušuje, že pro něj musí něco udělat, takže je hned jasné, že k tomu nebude mít příležitost. A krom toho by se určitě stárnoucí seladon neustále zabýval tím, co musí udělat pro aktuálního redakčního benjamínka. A aspoň třikrát se dočteme, že Andrej vypadá jako Antonio Banderas zamlada. Jednou by to stačilo, ne? A vůbec, kdyby vypadal jako mladý Leonardo di Caprio, bylo by to horší? Chjo.

    Mohla bych ještě pokračovat, ale asi už to stačí. To vám tyhle věci nevadí? Berete to jako (nutnou?) součást žánru?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Lenko, nekritizuji za každou cenu. Kritizuji, jen když si myslím, že je kritika na místě s tím, co píšete prostě nesouhlasím. Ale vzhledem k tomu, že jste se ani nepodepsala (a podpis "Lenka" není dostatečnou identitou), s anonymy zásadně nediskutuji, takže vám toto vyjádření bude muset stačit.

      Smazat
    2. Za toho anonyma se omlouvám, myslela jsem, že se to propojí s účtem Google+ nebo přes co jsem se to přihlášila. Pokusím se to napravit.
      Já taky nekritizuju za každou cenu. Kdybyste dal knize hodnocení 4 nebo 4,5 hvězdičky, neřeknu ani popel, jak jsem psala, kniha se čte dobře, funguje. Ale 5? Vám opravdu nevadí tyhle zásahy „deus ex-machina“ (malý savant je jednak svědkem vraždy svého otce a dokáže vraha věrně vypodobnit, jednak pomůže Lisbeth rozluštit šložité šifrování)? To umělé napínání na švu kapitol?

      Smazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…