Přeskočit na hlavní obsah

Lokální veletrh Svět knihy

Vzpomínám na časy, kdy si pražský veletrh Svět knihy mohl právem říkat mezinárodní. Kromě povinného každoročního zahraničního hosta na veletrh jezdili přední jména současného literárního světa. Dávno tomu, chtělo by se dodat společně s J. V. Plevou.
Veletrh se v posledních letech změnil na událost lokálního významu. Zahraniční hosté jezdí dál. Ale ti autoři, kteří plnili sály pražského výstaviště tak nějak jezdit přestali.

Možná se jim nelíbí, že cestu ke stánku svého vydavatele si musí proklestit přes stojany plné levných DVD, kolem kterých je zpocený hrozen lidí, a u stánku na ně čeká vydavatel, hosteska a dva nadšení fanoušci.

Vloni byl hostem třeba Anders de la Motte, což sice není megahvězda, ale jeho knihy se prodávají slušně a své věrné čtenáře tu má. Nebo Jean Michel Guenassia. Letos? Najděte mi někoho takového.

A tak nejzajímavější autory přivezl Skandinávský dům – a tento program se bude konat mimo veletrh, večer v literární kavárně v Řetězové. A není divu, tamní komorní prostředí bude mnohem sympatičtější, než rozpadající se výstaviště.

Je to smutné, jak pražský knižní veletrh upadl. Je to smutné a varující. Když nemáme pořádný knižní veletrh, hrozí obecný knižní úpadek. A tak je možná čas začít přemýšlet o tom, co se s tím dá dělat.

Trucveletrh? Svět knihy není jediným pražským, a už vůbec ne jediným českým literárním veletrhem.

Nevím, co s tím dělat. Možná se s tím nic dělat nedá. Možná je třeba smířit se s tím, že česká literatura zůstane lokální záležitostí a pražský veletrh bude pravým obrazem tohoto stavu.

Nebo ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte