Přeskočit na hlavní obsah

Lokální veletrh Svět knihy

Vzpomínám na časy, kdy si pražský veletrh Svět knihy mohl právem říkat mezinárodní. Kromě povinného každoročního zahraničního hosta na veletrh jezdili přední jména současného literárního světa. Dávno tomu, chtělo by se dodat společně s J. V. Plevou.
Veletrh se v posledních letech změnil na událost lokálního významu. Zahraniční hosté jezdí dál. Ale ti autoři, kteří plnili sály pražského výstaviště tak nějak jezdit přestali.

Možná se jim nelíbí, že cestu ke stánku svého vydavatele si musí proklestit přes stojany plné levných DVD, kolem kterých je zpocený hrozen lidí, a u stánku na ně čeká vydavatel, hosteska a dva nadšení fanoušci.

Vloni byl hostem třeba Anders de la Motte, což sice není megahvězda, ale jeho knihy se prodávají slušně a své věrné čtenáře tu má. Nebo Jean Michel Guenassia. Letos? Najděte mi někoho takového.

A tak nejzajímavější autory přivezl Skandinávský dům – a tento program se bude konat mimo veletrh, večer v literární kavárně v Řetězové. A není divu, tamní komorní prostředí bude mnohem sympatičtější, než rozpadající se výstaviště.

Je to smutné, jak pražský knižní veletrh upadl. Je to smutné a varující. Když nemáme pořádný knižní veletrh, hrozí obecný knižní úpadek. A tak je možná čas začít přemýšlet o tom, co se s tím dá dělat.

Trucveletrh? Svět knihy není jediným pražským, a už vůbec ne jediným českým literárním veletrhem.

Nevím, co s tím dělat. Možná se s tím nic dělat nedá. Možná je třeba smířit se s tím, že česká literatura zůstane lokální záležitostí a pražský veletrh bude pravým obrazem tohoto stavu.

Nebo ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…