Přeskočit na hlavní obsah

Jo Nesbø: Policie (recenze)

Jedno je jasné: Policie je tím nejlepším možným zakončením série s Harry Holem. Už se zdálo, že brutálně vysoko postavenou laťku ve Sněhulákovi Jo Nesbo nepřekoná, ale nemožné se stalo skutečností. V epičnosti a vůbec v celkovém prožitku se v Policii koná pravý knižní orgasmus.

Jo Nesbo se tentokrát vyvaroval toho, co jsem mu vytýkal především v Levhartovi: Že svým postavávám propůjčuje nadpřirozené schopnosti. Kromě jedné scény, kterou mu ale rád odpouštím, je vše perfektně uvěřitelné a logické.

Nebudu psát ani slovíčko o ději, protože jakýkoliv náznak děje je velkým spoilerem. Dost na tom, že jako zběsilý spoiloval sám Nesbo při nedávné návštěvě v Praze. Připravte se ale na slzy. Bude jich téct hodně, protože Policie je maximálně emotivní. Dokonce mám pocit, že je to nejeemotivnější severská krimi, kterou jsem četl.

Dál chci říct, že přestože v očích velké většiny českých čtenářů je králem severské krimi / thrilleru Stieg Larsson, je naprosto neoddiskutovatelné, že tím skutečným králem je Jo Nesbo.

Jasně - měl slabší místa v sérii a leckoho dokázal naštvat. Jenže: Policií se vše z předchozích dílů uzavírá a nadto hodně věcí zůstává ve vzduchu. Je to příběh o světě, kde neexistuje černá nebo bílá. Je to zpráva o světě, kdy dobro někdy koketuje se zločinem, aby dobro mohlo vyhrát. Je to zpráva o světě, ve kterém vítězí ten, kdo má odvahu udělat nepopulární věc.

Série s Harry Holem bude jednou patřit ke klenotům moderního krimi žánru, jsem o tom přesvědčený. V dnešní době totiž neexistuje nic lepšího.

Těch 100% dávám za celou sérii. S vědomím toho, jak kritický jsem byl k některým předchozim částem.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.