Přeskočit na hlavní obsah

Jo Nesbø: Policie (recenze)

Jedno je jasné: Policie je tím nejlepším možným zakončením série s Harry Holem. Už se zdálo, že brutálně vysoko postavenou laťku ve Sněhulákovi Jo Nesbo nepřekoná, ale nemožné se stalo skutečností. V epičnosti a vůbec v celkovém prožitku se v Policii koná pravý knižní orgasmus.

Jo Nesbo se tentokrát vyvaroval toho, co jsem mu vytýkal především v Levhartovi: Že svým postavávám propůjčuje nadpřirozené schopnosti. Kromě jedné scény, kterou mu ale rád odpouštím, je vše perfektně uvěřitelné a logické.

Nebudu psát ani slovíčko o ději, protože jakýkoliv náznak děje je velkým spoilerem. Dost na tom, že jako zběsilý spoiloval sám Nesbo při nedávné návštěvě v Praze. Připravte se ale na slzy. Bude jich téct hodně, protože Policie je maximálně emotivní. Dokonce mám pocit, že je to nejeemotivnější severská krimi, kterou jsem četl.

Dál chci říct, že přestože v očích velké většiny českých čtenářů je králem severské krimi / thrilleru Stieg Larsson, je naprosto neoddiskutovatelné, že tím skutečným králem je Jo Nesbo.

Jasně - měl slabší místa v sérii a leckoho dokázal naštvat. Jenže: Policií se vše z předchozích dílů uzavírá a nadto hodně věcí zůstává ve vzduchu. Je to příběh o světě, kde neexistuje černá nebo bílá. Je to zpráva o světě, kdy dobro někdy koketuje se zločinem, aby dobro mohlo vyhrát. Je to zpráva o světě, ve kterém vítězí ten, kdo má odvahu udělat nepopulární věc.

Série s Harry Holem bude jednou patřit ke klenotům moderního krimi žánru, jsem o tom přesvědčený. V dnešní době totiž neexistuje nic lepšího.

Těch 100% dávám za celou sérii. S vědomím toho, jak kritický jsem byl k některým předchozim částem.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…