Přeskočit na hlavní obsah

Táborem obchází Mrtvá šelma

Když jsem dočetl knihu Mrtvá šelma došlo mi, že tuto recenzi nebudu psát lehce. Ne proto, že bych měl problém si na knihu udělat názor, nebo snad proto, že bych se bál tento svůj názor vyjádřit. Problém s touto recenzí byl jiný: v tom, že jsem věděl, že budu muset na lékárnické váze přepečlivě volit ta správná slova, abych co nejpřesněji přiblížil své pocity, které ve mně po dočtení zůstaly. Jestli čekáte na základní odpověď “Líbí / nelíbí”, máte dvě možnosti: Počkat si a přelouskat recenzi, a nebo se podívat na konec.


Nejdříve je důležité dát knize kontext, abychom si rozuměli, o čem se tu bavíme. Je to detektivka? Je to thriller? Mrtvá šelma Jiřího Walkera Procházky a Kláry Smolíkové je detektivní thriller. To pro mě bylo první překvapení, protože tento žánr u nás prakticky nikdo nepíše. Po dočtení jsem se rozhodl přestat mluvit v této souvislosti o detektivce. Máme tu poloamatérskou dvojici, která vyšetřuje brutální vraždu místního profesora. Poloamatérskou proto, že jeden z dvojice, Štolba, je bývalý policista. Druhá je Berenika – kurátorka táborského muzea, blízká přítelkyně zavražděného profesora Kalandry. Tato dvojice, ze začátku okatě nesourodá, postupem času chemicky se sbližující, vás provede celým příběhem.

Knihu jsem si dal do podobného šuplíku jako romány Miloše Urbana a Dana Browna. Toto srovnání není čistě na efekt, má své logické důvody: Podobně jako u Miloše Urbana a Dana Browna se zde setkáte s určitým mystériem – tajným táborským bratrstvem, jehož kořeny sahají až někam hluboko do středověku. No a Dan Brown? Papírek s tajemnými šiframi není jediné pojítko, ale víc prozradit nechci. V knize nechybí několik akčních scén, což je vlastně další podobný znak s výše uvedenými bestselleristy. Nechci ale vzbudit dojem, že Mrtvá šelma je podobná jako například Šifra mistra Leonarda. Procházka se Smolíkovou umí rozhodně psát lépe než Brown. Dan Brown obvykle potřebuje triky na odvedení pozornosti od svého dost toporného stylu; nic takového v Mrtvé šelmě nenajdete. To, co tu ale najdete, je humor. No a tomu budu věnovat zvláštní odstavec.

Těšil jsem se na něj. Tušil jsem, že v knize, jejíž spoluautor je legenda české sci-fi scény pověstný svým smyslem pro humor ho bude dostatek. A měl jsem pravdu. Jenže bohužel ho tam je někdy až moc. Typické walkerovské hláškování mi v určitých chvílích lezlo na nervy. Totiž, a to jsem ještě nezmínil – příběh je vyprávěn střídavě, jednou z pohledu Bereniky, podruhé z pohledu Štolby. To, co vypráví Berenika, psala Klára Smolíková, to co vypráví Štolba, napsal Jiří Procházka. Měli to hezky rozdělené, ačkoliv je patrné, že si navzájem do svých kapitol „kecali“. Ten rozdíl je ve stylu. A v humoru. U Bereničiných částí jsem měl pocit, že ten humor je méně násilný, nenápadnější. U míst, které vypráví Štolba, občas hlášky padly jak granát na rozptylovou loučku. Ne vždy, doteď si vybavím několik přirovnání, která způsobila hlasitý výbuch smíchu nad chladnoucím latté v decentní kavárně (rada: s touto knihou do decentních kaváren nechoďte!). Celkově to ale působí až moc na sílu. Kdybych měl autorům něco do dalších dílů radit, tak v tomto případě ubrat. Humor je totiž koření, se kterým je lepší někdy šetřit.


Co v knize ale raději nečekejte, jsou různá šokující odhalení. Myslím, že nejsem zrovna nejhloubavějším čtenářem detektivek a zatímco si ostatní nad knihou plácají na čelo za doprovodu zvolání “To ti přece mělo bejt jasný, že to je von, copak sis nevšiml, že..”, tak já tupě zírám do stránek a jsem hrozně překvapen. Tady jsem překvapen nebyl. Prakticky od nějaké pětiny knihy jsem tušil, kdo je vrah. To, co jsem netušil, byl jeho motiv, takže celou knihu jsem čekal, co se o tom člověku vlastně dozvím, a postupně se mi potvrzovala moje teorie. Neříkám, že je to úplně špatně – vezměte si třeba Colomba: tam nejen, že víte, kdo je vrah, ale i kdybyste přišli k detektivce v polovině, stejně to budete vědět, protože ten sympatický detektiv v pomačkaném baloňáku za ním pořád dolejzá. Pokud ale Mrtvá šelma chtěla zaútočit na srdce čtenářů severské detektivky (a myslím si, že ano), tak tohle bude patrně jeden z argumentů pro méně příznivé hodnocení.


Poslední, o čem chci mluvit, je uvěřitelnost akčních scén. Často s nimi mám problém a jako varovný příklad uvádím závěr knihy Andělé a démoni, kdy se Robert Langdon snese na padáku z kapesníku, nebo co to tehdy bylo. Rozhodně bych to nechtěl vyzkoušet. V Mrtvé šelmě podobné absurdity nejsou. Pokud je někde napětí a honička, umím si velmi dobře představit, že tak mohly probíhat. To je pro mě důležité, protože díky tomu vím, že autor byl ke čtenáři férový a nehrál lacinou kartou.

Když to mám shrnout, navzdory určitým výhradám, které k Mrtvé šelmě chovám, jsem moc rád, že ta kniha vznikla a že je tak dobrá. Měl jsem pocit, jako bych ani nečetl českou knihu – Mrtvá šelma má parametry světového thrilleru, za který by se nejen že Dan Brown nemusel stydět, ale byl by rád, že konečně napsal dobrou knihu. Je také fajn, že v Albatrosu, v jehož nakladatelství Plus kniha vyšla, pochopili, s kým mají tu čest a Mrtvé šelmě dávají nejvyšší prioritu. Příště by to ale chtělo trošku lepší, pokud možno neprůhledný, papír. Je fajn, že brzy bude audiokniha a je fajn, že další díl Souřadnice zločinu, jak se série jmenuje, bude (snad brzy!) následovat.

A je prostě fajn, že se Klára Smolíkova a Jiří Walker Procházka spojili (ehm, literárně, ačkoliv…) a vznikl tento román. Potřebujeme dobré thrillery, a Mrtvá šelma taková rozhodně je.

Hodnocení: 75 %


P.S. Pro ty z vás, kteří jste šli na poslední řádku: Jo, je to dobrý!

P.P.S. Ale ten citát z Coelha mě vyvedl z rovnováhy!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…