Přeskočit na hlavní obsah

Bang bang v pražské Libni (recenze)

Jeden policajt a beznadějný případ. Rychlopalba od Štěpána Kopřivy je detektivka, od které jsem si hodně sliboval. Sliboval jsem si víc než dobrou oddechovou knihu, která mě zabaví na několik večerů. Sliboval jsem si především nový, svěží vítr do českého detektivního žánru.


Českou detektivní scénu jsem mnoho let přecházel s nezájmem. Kromě ojedinělých výjimek jsem neměl pocit, že bych o něco přicházel. Čas od času jsem do některé nahlédl, ale pokaždé mě něco odradilo. Ať už to byl uťáplý styl, nezajímavé lokální příběhy a tak podobně. Prostě, raději jsem se věnoval mistrům. Když jsem se dozvěděl, že novou detektivku vydává Štěpán Kopřiva, zbystřil jsem. Nejsem sice jeho fanoušek a vlastně ani nejsem fanoušek jeho žánru (akční fantasy). Věděl jsem ale o jeho smyslu pro humor a o tom, že psát pravděpodobně umí. Začal jsem se těšit.

Rychlopalba má celkem jednoduchý příběh: Jistý místní policista je požádán svým přítelem o pomoc. Ztratila se dvanáctiletá Bára a z její smrti (neprokázané, protože tělo se nenašlo) je podezřelá její matka. Náš hrdina se do pátrání pouští zprvu neochotně, ale později je případem čím dál tím více pohlcen. Ve svém volnu tak na vlastní pěst rozjíždí pátrání a dopustí se při něm nejednoho provinění proti profesní etice. Tolik nástin příběhu, víc vás stejně zajímá, jaká ta kniha nakonec byla.

Začnu kritikou. Největší slabinu knihy vidím v nevyrovnanosti celého příběhu. Mám dojem, že pointa knihy autora napadla až v průběhu psaní, tedy že k ní příběh nesměroval, ale v danou chvíli to tak prostě napsal. Sice to dává smysl i v kontextu toho, co se odehrálo předtím, jen mi nesedí několik maličkostí. Bářina matka byla zavřena do léčebny za týrání své dcery. Na počátku měl náš hrdina pocit, že tam možná něco nehraje, že jí tam někdo zavřel, aby se jí zbavil. Tyto jeho pochyby nakonec nebyly ani potvrzeny, ani vyvráceny. Prostě to přestal řešit. Podobných slepých uliček příběhu bych tam našel víc. Kopřiva si měl dát více práce s tím, aby tyto větve nakonec spojil s hlavním příběhem. Další věc, kterou chci zmínit je fakt, že si autor výrazně ulehčil práci. Když potřeboval najít ateliér, kde se fotila určitá fotka, tak z fotografa udělal plagiátora Jana Saudka i s jeho typickou zdí, aby pak podle toho mohl najít, kdo to byl. A nebo když potřebuje najít chatu, kterou vidí na fotce, tak shodou okolností v pozadí najde siluetu jednoho z nejznámějších českých hradů.

Kritika je sice na místě, ale stejně tak je na místě chvála. Protože navzdory výše uvedenému: ta kniha se četla skvěle. Možná je to i tím, že Kopřiva navazuje na český směr detektivního žánru se svým humorem a nadsázkou. Připadal jsem si, jako bych místy četl něco od Velínského. Jedná se o tzv. procedurální krimi, kterou můžeme znát například od Leif GW Perssona nebo Dominika Dána. Procedurální krimi vyžaduje, aby se autor vyznal v postupech policie, aby měl ponětí o zákulisí a tak podobně. Přestože nejsem insider, tak mám pocit, že Kopřiva si toto velmi dobře nastudoval. A nejde jen o citace předpisů a zákonů – jde o celkový dojem, který je velmi realistický. Autor se drží zpátky, pokud jde o líčení násilí a knize to mimořádně prospělo. Někdy by neuškodilo být stručnější, protože některé scény a dialogy byly neúměrně natažené. Na druhou stranu to neznamená, že ty momenty byly nudné. Kopřiva totiž nudný není. Jeho sarkastický styl dává knize přesně tolik koření, kolik je třeba.

Rychlopalba každopádně zažene žízeň po opravdu kvalitní české detektivce. Jsem si jistý, že to není poslední Kopřivova krimi a mám pocit, že se děje něco skutečně důležitého. Nechci přímo tvrdit, že jsme našli nového Fikera, Velínského, nebo dokonce Škvoreckého. Kopřivův přínos je ale minimálně stejně důležitý, jako u těch zmíněných velikánů. Dává nám totiž naději, že dobrá česká krimi žije a žít bude. Těším se na další jeho knihy.

Hodnocení: 75%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…