Přeskočit na hlavní obsah

Bang bang v pražské Libni (recenze)

Jeden policajt a beznadějný případ. Rychlopalba od Štěpána Kopřivy je detektivka, od které jsem si hodně sliboval. Sliboval jsem si víc než dobrou oddechovou knihu, která mě zabaví na několik večerů. Sliboval jsem si především nový, svěží vítr do českého detektivního žánru.


Českou detektivní scénu jsem mnoho let přecházel s nezájmem. Kromě ojedinělých výjimek jsem neměl pocit, že bych o něco přicházel. Čas od času jsem do některé nahlédl, ale pokaždé mě něco odradilo. Ať už to byl uťáplý styl, nezajímavé lokální příběhy a tak podobně. Prostě, raději jsem se věnoval mistrům. Když jsem se dozvěděl, že novou detektivku vydává Štěpán Kopřiva, zbystřil jsem. Nejsem sice jeho fanoušek a vlastně ani nejsem fanoušek jeho žánru (akční fantasy). Věděl jsem ale o jeho smyslu pro humor a o tom, že psát pravděpodobně umí. Začal jsem se těšit.

Rychlopalba má celkem jednoduchý příběh: Jistý místní policista je požádán svým přítelem o pomoc. Ztratila se dvanáctiletá Bára a z její smrti (neprokázané, protože tělo se nenašlo) je podezřelá její matka. Náš hrdina se do pátrání pouští zprvu neochotně, ale později je případem čím dál tím více pohlcen. Ve svém volnu tak na vlastní pěst rozjíždí pátrání a dopustí se při něm nejednoho provinění proti profesní etice. Tolik nástin příběhu, víc vás stejně zajímá, jaká ta kniha nakonec byla.

Začnu kritikou. Největší slabinu knihy vidím v nevyrovnanosti celého příběhu. Mám dojem, že pointa knihy autora napadla až v průběhu psaní, tedy že k ní příběh nesměroval, ale v danou chvíli to tak prostě napsal. Sice to dává smysl i v kontextu toho, co se odehrálo předtím, jen mi nesedí několik maličkostí. Bářina matka byla zavřena do léčebny za týrání své dcery. Na počátku měl náš hrdina pocit, že tam možná něco nehraje, že jí tam někdo zavřel, aby se jí zbavil. Tyto jeho pochyby nakonec nebyly ani potvrzeny, ani vyvráceny. Prostě to přestal řešit. Podobných slepých uliček příběhu bych tam našel víc. Kopřiva si měl dát více práce s tím, aby tyto větve nakonec spojil s hlavním příběhem. Další věc, kterou chci zmínit je fakt, že si autor výrazně ulehčil práci. Když potřeboval najít ateliér, kde se fotila určitá fotka, tak z fotografa udělal plagiátora Jana Saudka i s jeho typickou zdí, aby pak podle toho mohl najít, kdo to byl. A nebo když potřebuje najít chatu, kterou vidí na fotce, tak shodou okolností v pozadí najde siluetu jednoho z nejznámějších českých hradů.

Kritika je sice na místě, ale stejně tak je na místě chvála. Protože navzdory výše uvedenému: ta kniha se četla skvěle. Možná je to i tím, že Kopřiva navazuje na český směr detektivního žánru se svým humorem a nadsázkou. Připadal jsem si, jako bych místy četl něco od Velínského. Jedná se o tzv. procedurální krimi, kterou můžeme znát například od Leif GW Perssona nebo Dominika Dána. Procedurální krimi vyžaduje, aby se autor vyznal v postupech policie, aby měl ponětí o zákulisí a tak podobně. Přestože nejsem insider, tak mám pocit, že Kopřiva si toto velmi dobře nastudoval. A nejde jen o citace předpisů a zákonů – jde o celkový dojem, který je velmi realistický. Autor se drží zpátky, pokud jde o líčení násilí a knize to mimořádně prospělo. Někdy by neuškodilo být stručnější, protože některé scény a dialogy byly neúměrně natažené. Na druhou stranu to neznamená, že ty momenty byly nudné. Kopřiva totiž nudný není. Jeho sarkastický styl dává knize přesně tolik koření, kolik je třeba.

Rychlopalba každopádně zažene žízeň po opravdu kvalitní české detektivce. Jsem si jistý, že to není poslední Kopřivova krimi a mám pocit, že se děje něco skutečně důležitého. Nechci přímo tvrdit, že jsme našli nového Fikera, Velínského, nebo dokonce Škvoreckého. Kopřivův přínos je ale minimálně stejně důležitý, jako u těch zmíněných velikánů. Dává nám totiž naději, že dobrá česká krimi žije a žít bude. Těším se na další jeho knihy.

Hodnocení: 75%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin