Přeskočit na hlavní obsah

Robert Galbraith: Hedvábník (recenze)

Robert Galbraith mě oslnil svým detektivním debutem Volání Kukačky tak moc, že na avizované pokračování Silkworm (česky Hedvábník) jsem čekal více než dychtivě. Hlavního hrdinu, detektiva Cormorana, jsem si oblíbil, navzdory jeho ufňukanosti, která mi ale svým způsobem byla sympatická. Potvrdilo se, že umí autorka psát detektivky?


Hedvábník se odehrává pár měsíců po Volání Kukačky. Z Cormorana je mediální celebrita, protože vyřešil případ slavné modelky. Novináři ho milují, londýnský policejní sbor, který vlastně zesměšnil, ho nenávidí. Bere lukrativní zakázky - o které nemá nouze. Ale většinou to jsou sledovačky nevěrníků, prostě nic, co by ho vzrušovalo. Jednou ho ale požádá manželka známého spisovatele, aby jí pomohl manžela najít. Ten totiž zmizel těsně poté, co napsal kontroverzní román Bombyx mori, ve kterém zesměšňuje řadu významných lidí ve své branži.


Detektivky Roberta Galbraitha se vyznačují tím, že jejich děj je jednoduchý a vyprávění přímé, lineární. Protože Rowlingová umí psát poutavě, nepotřebuje přeskakovat mezi různými liniemi příběhu, skákat z přítomnosti do minulosti ("Víte, to bylo tak...") a na konci kapitol nepotřebuje děj gradovat tak, aby čtenář dychtil otočit na další stránku. Ona ty triky nepotřebuje, protože čtenáře upoutat umí. V Hedvábníkovi se potvrdilo, že autorka má skvělý cit pro příběh a umí ho vyprávět tempem, které je ležérní, ale živé současně. Pokud to budete srovnávat s jinými, například severskými detektivkami, bude se vám to zdá nudné. Ale toto srovnání není úplně fér, protože byť "Cormoranovky" nejsou žádná děsivá jízda norskými uličkami, čtivost se rozhodně nesnížila.

Teď výtky: Mám v zásadě dvě. Ta první směřuje na to, že se autorka nedovedla oprostit od schematičnosti vedlejšího příběhu – příběhu Robin a Cormorana. Rozumím tomu, že bylo potřeba vymyslet pojítko mezi jednotlivými díly, to je v pořádku. Myslím si však, že si autorka mohla dát na této vedlejší zápletce více záležet a nenechat ji tak klišoidní. Možná ale hraje na první dobrou a zajišťuje si tak přízeň určitého segmentu čtenářů (nebo spíše čtenářek). Druhá výtka směřuje k podobnému tématu, ale stojí za to ji zmínit samostatně. Umím si představit pět motivů vraha. Ten, který Rowlingová pro knihu zvolila mi přijde nejméně vhodný. Už v souvislosti s provedením vraždy, které mi v tomto kontextu přijde až neuvěřitelné. Podezírám autorku, že chtěla do knihy přidat trochu sadismu, aniž bych měl pocit, že je v knize někde vysvětlen. Jedno vysvětlení by se nabízelo, ale je to spíše spekulace, v knize pro to žádné indicie nejsou. Je škoda, že toto Galbraith / Rowlingová nedomyslela a nedotáhla k dokonalosti.

Navzdory těmto dvěma výtkám je Hedvábník detektivka, kterou si užijete. Kvituji, že autorka opustila sociální kritiku anglické společnosti a že potvrdila, že psát umí i detektivky. Série s Cormoranem Strikem má aktuálně ohlášených více než sedm částí, takže je na co se těšit.

Hodnocení: 80%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte