Přeskočit na hlavní obsah

V korzetu viktoriánské doby (recenze Kvítku karmínového a bílého)


Kvítek karmínový a bílý je kniha, o které se mluví snad všude. Na stránkách tisku, na sociálních sítích a nedávno proběhl milý křest za účasti autora Michela Fabera. Obvykle se tak moc mluví o knihách buď kontroverzních, a nebo opravdu dobrých. Přestože částečně kontroverzi Kvítek nepostrádá, v tomto případě jde spíš o to druhé. Nemohu se, bohužel, ubránit velkým slovům a Kvítek považovat za událost podzimní literární sezóny.


Kvítek karmínový a bílý můžeme přirovnat k tělu ženy, a vzhledem k tématu a prostředí příběhu to je paralela docela příhodná. Samotnou páteří té ženy / příběhu je příběh dědice voňavkářského impéria Williama Rackhama, který se jím stal ani ne tak díky svým schopnostem, ale především díky tomu, že jeho starší bratr tuto roli převzít odmítl. William potká božskou kurtizánu Sugar, ke které okamžitě zahoří silnou vášní. William je dosti majetnický a tak si usmyslí, že Sugar chce mít jen pro sebe. Sugar to nevadí, protože jakákoliv cesta ze dna viktoriánského Londýna je pro ni žádoucí. Mezi nimi se tak rozvine vztah, který není založen ani tak na lásce, jak spíš na racionální potřebě uspokojit své potřeby a cíle. Sugar se dostává ze dna a to je to jediné, o co opravdu stojí.


Jenže, jaká by to byla páteř bez svalů? Kolem Sugar a Williama je řada dalších menších či větších příběhů. Ať už to jsou členové rodiny Rackhamů – nemocná Williamova manželka, jeho bratr či dáma bojující za lepší život padlých žen nebo osud prostitutek v londýnských ulicích.


Tato nahá žena by sama o sobě dovedla vzbudit silnou čtenářskou vášeň, ale abychom měli obraz Kvítku dokonalý, musíme tu ženu obléknout. Do přitažlivého, a zároveň odpuzujícího prostředí Londýna té doby, s jeho padlostí i pokrytectvím. Ta doba byla zvláštní, na jedné straně upjatá a sešněrovaná korzety doslovnými i metaforickými, na druhé straně burleskní a plná chtíče. Navíc je zde silným motivem feminismus, což by samo o sobě stálo za samostatný článek.

Ostatně, každá z trochu větších postav toho příběhu by si ten samostatný článek zasloužila. Těch 920 stránek, které na vás čekají, nepředstavuje žádnou nastavovanou kaši. V té knize není žádná vata, žádná věta či slovo navíc. Zamýšlím-li se nad stylem, napadá mě stále dokola jedno a to samé. Nemám rád postmodernu, nemám rád hrátky s formou, pokud jsou zajímavější, než obsah. Mám rád klasický styl velkých románů, a Kvítek takový je. I když na počátku ke čtenáři (a vlastně i na konci) promlouvá neviditelná postava, která je něco jako jeho průvodcem, tento malý experiment vnímám jako osvěžení. Michel Faber zvolil klasický postup vyprávění a aplikoval tehdejší slovník cockenyovského Londýna. Tím sice zalahodil svým čtenářům, ale přidělal práci překladatelům – proto práce na překladu této knihy trvala tak dlouho.

Kvítek je kniha vybroušená k dokonalosti. Jejím leitmotivem je touha vzepřít se “osudu”, postavit se proti tomu, k čemu jste celý život nuceni. Je to kniha o úniku z korzetu, kniha o tom, co všechno je pro to člověk schopný udělat. Slovník knihy je samozřejmě uzpůsobený prostředí, takže přecitlivělé duše by to asi číst neměly. Ochudí se ale o skvostné umění vypravěčské, protože Michel Faber je famózní vypravěč. Ochudí se také o skvělý překlad, který by měl aspirovat na ocenění překlad roku. Ochudí se o příběh, který je psán jazykem 21. století, a přesto máte pocit, že jste v Londýně v roce 1875. Ano, velká slova jsou zde na místě. Nenašel jsem vůbec nic, co bych té knize chtěl vytknout.

Hodnocení: 100%
Překlad: Viktor Janiš
Vydalo Argo

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…