Přeskočit na hlavní obsah

„Raketa ve tmě“ aneb Kdo letos napsal nejhorší erotickou scénu?

Každoroční anketa britského magazínu Literary Review má svého vítěze, byť ten se může směle považovat za následovníka nebohého Pyrrha. Nejhorší scénu v literatuře pro letošní rok napsal Ben Okri, na západ od Aše poměrně známá a respektovaná postava literárního světa (mimo jiné držitel Man Booker Prize).



Nigerijce Bena Okriho můžete znát z povídkové sbírky Město červeného prachu, která u nás před časem vyšla. Spíš ho ale znát nebudete, rozhodně to není autor, na kterého by se stály fronty. Tedy co se týče našeho prostředí, ve světě je známý dost.

A teď bude ještě víc, byť to asi není publicita, která by mu byla příjemná. Toto ocenění, které je jistě mnohem méně respektuhodné, než zmíněná Man Booker Prize, získal za svůj desátý román „Age of Magic“, především díky milostné scéně, ve které dojde i na zatoulanou raketu.


Ben Okri se ceremoniálu převzetí této neúctyhodné literární ceny nezúčastnil a vydal jen lakonické prohlášení, že „A writer writes what they write and that’s all there is to it.“ Vzniklo tak podezření, že Okri v poslední době opisuje od Paula Coelha. Jeho citát jsem nechal nepřeložený, aby vynikla hloubka jeho slov.


Laura Palmer, zástupce vydavatele Head of Zeus , která cenu přebírala, se k celé záležitosti postavila s větším smyslem pro humor: „Toto ocenění završilo hattrick, po kterém touží každé začínající vydavatelství: Head of Zeus vyhrálo v jednom jediném roce ceny Political Book award, Metadata Gold Standard award a Literary Review Bad Sex in Fiction award.“

Ještě více smyslu pro humor předvedla redaktorka této knihy Maggie McKernan: „Vyhrát tuto cenu je zábavné, ale nedůstojné. Stejně jako sex za předpokladu, že se dělá pořádně.“

A samozřejmě vás neochudím o ukázku, v angličtině:


“When his hand brushed her nipple it tripped a switch and she came alight. He touched her belly and his hand seemed to burn through her. He lavished on her body indirect touches and bitter-sweet sensations flooded her brain. She became aware of places in her that could only have been concealed there by a god with a sense of humour.

Adrift on warm currents, no longer of this world, she became aware of him gliding into her. He loved her with gentleness and strength, stroking her neck, praising her face with his hands, till she was broken up and began a low rhythmic wail … The universe was in her and with each movement it unfolded to her. Somewhere in the night a stray rocket went off.”

Komentáře

  1. O_O, ale jo, warum nicht, že... :) o takové ceně jsem (asi naštěstí) do dnešních dnů nic netušila a nevím jestli jsem to chtěla vědět, ale jo, chtěla, takže díky :D
    Naoki-Keiko
    (naoki-keiko.blog.cz)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.