Přeskočit na hlavní obsah

„Raketa ve tmě“ aneb Kdo letos napsal nejhorší erotickou scénu?

Každoroční anketa britského magazínu Literary Review má svého vítěze, byť ten se může směle považovat za následovníka nebohého Pyrrha. Nejhorší scénu v literatuře pro letošní rok napsal Ben Okri, na západ od Aše poměrně známá a respektovaná postava literárního světa (mimo jiné držitel Man Booker Prize).



Nigerijce Bena Okriho můžete znát z povídkové sbírky Město červeného prachu, která u nás před časem vyšla. Spíš ho ale znát nebudete, rozhodně to není autor, na kterého by se stály fronty. Tedy co se týče našeho prostředí, ve světě je známý dost.

A teď bude ještě víc, byť to asi není publicita, která by mu byla příjemná. Toto ocenění, které je jistě mnohem méně respektuhodné, než zmíněná Man Booker Prize, získal za svůj desátý román „Age of Magic“, především díky milostné scéně, ve které dojde i na zatoulanou raketu.


Ben Okri se ceremoniálu převzetí této neúctyhodné literární ceny nezúčastnil a vydal jen lakonické prohlášení, že „A writer writes what they write and that’s all there is to it.“ Vzniklo tak podezření, že Okri v poslední době opisuje od Paula Coelha. Jeho citát jsem nechal nepřeložený, aby vynikla hloubka jeho slov.


Laura Palmer, zástupce vydavatele Head of Zeus , která cenu přebírala, se k celé záležitosti postavila s větším smyslem pro humor: „Toto ocenění završilo hattrick, po kterém touží každé začínající vydavatelství: Head of Zeus vyhrálo v jednom jediném roce ceny Political Book award, Metadata Gold Standard award a Literary Review Bad Sex in Fiction award.“

Ještě více smyslu pro humor předvedla redaktorka této knihy Maggie McKernan: „Vyhrát tuto cenu je zábavné, ale nedůstojné. Stejně jako sex za předpokladu, že se dělá pořádně.“

A samozřejmě vás neochudím o ukázku, v angličtině:


“When his hand brushed her nipple it tripped a switch and she came alight. He touched her belly and his hand seemed to burn through her. He lavished on her body indirect touches and bitter-sweet sensations flooded her brain. She became aware of places in her that could only have been concealed there by a god with a sense of humour.

Adrift on warm currents, no longer of this world, she became aware of him gliding into her. He loved her with gentleness and strength, stroking her neck, praising her face with his hands, till she was broken up and began a low rhythmic wail … The universe was in her and with each movement it unfolded to her. Somewhere in the night a stray rocket went off.”

Komentáře

  1. O_O, ale jo, warum nicht, že... :) o takové ceně jsem (asi naštěstí) do dnešních dnů nic netušila a nevím jestli jsem to chtěla vědět, ale jo, chtěla, takže díky :D
    Naoki-Keiko
    (naoki-keiko.blog.cz)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte