Přeskočit na hlavní obsah

Kahudova sebestředná kniha


              Václav Kahuda se novou knihou Vítr, tma, přítomnost do českého literárního povědomí vrátil po dlouhých třinácti letech. Jeho nový objemný text byl avizovaný jako „velký román“ formálně navazující na jeho, kritikou nejuctívanější, román Houština. S tímto tvrzením by se dalo jistě v lecčems souhlasit, ale je kniha o velikosti úctyhodných sedmiset stran opravdu tím velkým románem na který se v českých literárních podmínkách čeká již tak dlouho? Ne. Kahudova kniha není ani jakýmsi pokusem o ni. Spíše jde o velmi těžko čitelný dokument určité doby, určitého života jednoho člověka, potažmo spisovatele.
                
             


   
 Vřadit knihu do přesných literárních šablon nelze. Nakladatel knihu však určuje jako román. S tímto označením bych byl však velmi opatrný. Rozhodně se nejedná o román v jeho pravém smyslu slova. Kahuda napsal hutný text, jenž je vyhrazen pro čtenáře mimořádně trpělivé, poučené jeho předchozími texty a hlavně velmi tolerantní.
     Václav Kahuda v nové knize, ostatně jako v těch předchozích, potvrzuje svůj svébytný rukopis. Text umí vršit na sebe s lehkostí, věty plynou čtenáři před očima a nutí ho tak otáčet další a další stránky. Jeho hra s jazykem je provokativní a nepřeberně bohatá. Literární kvality autor dokazuje i v umně propojeném častém střídaní poloh lyrických a poetických s polohou erotickou a konspirativní. Dojímá se nad krásami přírody, ale i městské krajiny, což prokládá scénami plnými vulgarit a častými popisy sexu a onanie. Kahudův slovník je velmi bohatý a čtenář si na něj musí zvyknout. Autor se totiž nezdráhal v textu vymyslet spoustu neologismů. V rámci vršení textu používá ovšem také také odborné výrazy, které do textu promíchává dosti nesourodě a bez jasného významu.
     Bohužel jazyk a lehký rukopis není vše a čtenáře u knihy dlouho neudrží. Kahuda do textu totiž nepřidal žádnou jinou přidanou hodnotu, jakým by byl například jednotící příběh. Kniha sice začíná příběhem pátrání o smrti vypravěčově dědy za druhé světové války, ovšem brzy příběh opustí. Vypravěč, alter ego samotného autora, se sice k pátrání v knize vrací, ale jedná se o sporadické reminiscence. K velkému rozčarování čtenáře v závěru knihy přidává nepříliš uspokojivé vysvětlení.
     Kniha se bez jednotícího příběhu stává pouhým sledem epizodních příběhů, vzpomínek a v neposlední řadě konspirativních teorií. Autor čtenáře nešetří všech příkladů a indícií, které jej k jeho přesvědčení vedou. Na nich se snaží vyrovnat s nedávnou minulostí v Čechách a se současností. Dle směřování knihy a samozřejmě autora má vše pod kontrolou ruská tajná služba.
     Zlepšit dojem z knihy, aby si čtenář nemyslel, že se jedná pouze o výplod grafomana, se Kahuda snaží rámcovou konstrukcí každé kapitoly. Ty mají vždy daný přítomný děj, od nějž ovšem stále odskakuje k dalším reminiscencím, či úvahám. Ty bohužel současný děj narušují, bývají až nesnesitelně dlouhé a nezaobírají se pravou podstatou věci, o které se snaží vypovědět. Jde například o prvoplánové výpady proti polistopadovým a současným politickým elitám, jímž Kahuda dává různá jména. Václav Havel je tak „Pižďuch“ a Václav Klaus dostal přezdívku „Pytložvejk“. Některé výpady a přezdívky jsou takřka až na hranici publikovatelnosti. Dále autor různými způsoby útočí, či naopak blahořečí všechny své osudové ženy. Vše stále ovšem bez hlubšího psychologického prokreslení.
     Velkou slabinou celé knihy je však také samotný vypravěč, jenž je pro čtenáře zcela nedůvěryhodným. Vše popisuje svým prizmatem. Prizmatem starého jezevce, který ze své nory v panelákovém bytě vychází jen, pouze pokud je to opravdu nutné. A to tedy kvůli vycházkám se psem a večer za svými kumpány do přilehlých hospod. Jinak si veškeré informace shání v knihách, v mailovém dopisování s přáteli, nebo na internetu. Informace jsou tedy zkresleny nějakou další stranou. Sám si díky tomu ve svém konání není vůbec jistý, což stále v textu zdůrazňuje a to jak v současném konání, tak v konání minulém. Čtenář tak neví, na čem v podstatě je.
     Při čtení knihy není žádný jasně daný řád. Kniha by mohla začít kdykoliv a kdekoliv, jelikož přímá dějová posloupnost chybí. Konečné vyznění knihy je tak nejasné. Čtenář zavře knihu a bude se ptát, co že tím chtěl autor vlastně říci a o čem vůbec kniha byla.
     Václav Kahuda bývá řazen k Bohumilu Hrabalovi, či Emilu Haklovi. Což je však velkou chybou, protože na rozdíl od jejich textů je spousta stránek v knize Vítr, tma, přítomnost doslova zbytečných. Kahuda měl více škrtat. Nebo v nakladatelství Druhé město dostat redaktora, který by škrtal za něho. Kdyby kniha nebyla sedmiset stránkový špalek, ale jen dvousetstránkový román, udělal by Kahuda mnohem lépe. Musel by ovšem ukočírovat svoji obrazotvornost a chrlení textu dát jasný tvar. Což se však nepovedlo ani redaktorovi. Díky tomu by kniha měla jiné vyznění a mohlo by se jednat nakonec i o jeden z nejzajímavějších textů tohoto roku. Takto se jedná jen o text plný odkazů, fragmentárních obrazů, spousty neucelených příběhů protknutý spoustou nesouvisející erotiky.
     Václav Kahuda chtěl napsat knihu, v které zúčtuje se současnou společností, potažmo s nedávnou minulostí. Dle různých útoků v knize proslovených to měla být velmi krutá kniha. Stala se však nejvíce krutou ke čtenářům. Ovšem bez jasně daného opodstatnění. Chtěl snad Kahuda čtenáři něco říct? Poučit ho? Mělo se snad jednat o jakousi psychologickou sondu do jeho duše? Kdo ví. Autor neposkytl odpověď. Kniha měla projít radikální redakční úpravou, aby z ní nevzniklo to, čím je. Nezáživným dokumentem doby a jakýmsi literárním experimentem, při jehož čtení čtenář trpí.
     Svoji poslední knihou Kahuda potvrzuje svůj osobní literární paradox. Umí s lehkostí napsat text, který se bohužel ale nedá číst. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.