Přeskočit na hlavní obsah

Kahudova sebestředná kniha


              Václav Kahuda se novou knihou Vítr, tma, přítomnost do českého literárního povědomí vrátil po dlouhých třinácti letech. Jeho nový objemný text byl avizovaný jako „velký román“ formálně navazující na jeho, kritikou nejuctívanější, román Houština. S tímto tvrzením by se dalo jistě v lecčems souhlasit, ale je kniha o velikosti úctyhodných sedmiset stran opravdu tím velkým románem na který se v českých literárních podmínkách čeká již tak dlouho? Ne. Kahudova kniha není ani jakýmsi pokusem o ni. Spíše jde o velmi těžko čitelný dokument určité doby, určitého života jednoho člověka, potažmo spisovatele.
                
             


   
 Vřadit knihu do přesných literárních šablon nelze. Nakladatel knihu však určuje jako román. S tímto označením bych byl však velmi opatrný. Rozhodně se nejedná o román v jeho pravém smyslu slova. Kahuda napsal hutný text, jenž je vyhrazen pro čtenáře mimořádně trpělivé, poučené jeho předchozími texty a hlavně velmi tolerantní.
     Václav Kahuda v nové knize, ostatně jako v těch předchozích, potvrzuje svůj svébytný rukopis. Text umí vršit na sebe s lehkostí, věty plynou čtenáři před očima a nutí ho tak otáčet další a další stránky. Jeho hra s jazykem je provokativní a nepřeberně bohatá. Literární kvality autor dokazuje i v umně propojeném častém střídaní poloh lyrických a poetických s polohou erotickou a konspirativní. Dojímá se nad krásami přírody, ale i městské krajiny, což prokládá scénami plnými vulgarit a častými popisy sexu a onanie. Kahudův slovník je velmi bohatý a čtenář si na něj musí zvyknout. Autor se totiž nezdráhal v textu vymyslet spoustu neologismů. V rámci vršení textu používá ovšem také také odborné výrazy, které do textu promíchává dosti nesourodě a bez jasného významu.
     Bohužel jazyk a lehký rukopis není vše a čtenáře u knihy dlouho neudrží. Kahuda do textu totiž nepřidal žádnou jinou přidanou hodnotu, jakým by byl například jednotící příběh. Kniha sice začíná příběhem pátrání o smrti vypravěčově dědy za druhé světové války, ovšem brzy příběh opustí. Vypravěč, alter ego samotného autora, se sice k pátrání v knize vrací, ale jedná se o sporadické reminiscence. K velkému rozčarování čtenáře v závěru knihy přidává nepříliš uspokojivé vysvětlení.
     Kniha se bez jednotícího příběhu stává pouhým sledem epizodních příběhů, vzpomínek a v neposlední řadě konspirativních teorií. Autor čtenáře nešetří všech příkladů a indícií, které jej k jeho přesvědčení vedou. Na nich se snaží vyrovnat s nedávnou minulostí v Čechách a se současností. Dle směřování knihy a samozřejmě autora má vše pod kontrolou ruská tajná služba.
     Zlepšit dojem z knihy, aby si čtenář nemyslel, že se jedná pouze o výplod grafomana, se Kahuda snaží rámcovou konstrukcí každé kapitoly. Ty mají vždy daný přítomný děj, od nějž ovšem stále odskakuje k dalším reminiscencím, či úvahám. Ty bohužel současný děj narušují, bývají až nesnesitelně dlouhé a nezaobírají se pravou podstatou věci, o které se snaží vypovědět. Jde například o prvoplánové výpady proti polistopadovým a současným politickým elitám, jímž Kahuda dává různá jména. Václav Havel je tak „Pižďuch“ a Václav Klaus dostal přezdívku „Pytložvejk“. Některé výpady a přezdívky jsou takřka až na hranici publikovatelnosti. Dále autor různými způsoby útočí, či naopak blahořečí všechny své osudové ženy. Vše stále ovšem bez hlubšího psychologického prokreslení.
     Velkou slabinou celé knihy je však také samotný vypravěč, jenž je pro čtenáře zcela nedůvěryhodným. Vše popisuje svým prizmatem. Prizmatem starého jezevce, který ze své nory v panelákovém bytě vychází jen, pouze pokud je to opravdu nutné. A to tedy kvůli vycházkám se psem a večer za svými kumpány do přilehlých hospod. Jinak si veškeré informace shání v knihách, v mailovém dopisování s přáteli, nebo na internetu. Informace jsou tedy zkresleny nějakou další stranou. Sám si díky tomu ve svém konání není vůbec jistý, což stále v textu zdůrazňuje a to jak v současném konání, tak v konání minulém. Čtenář tak neví, na čem v podstatě je.
     Při čtení knihy není žádný jasně daný řád. Kniha by mohla začít kdykoliv a kdekoliv, jelikož přímá dějová posloupnost chybí. Konečné vyznění knihy je tak nejasné. Čtenář zavře knihu a bude se ptát, co že tím chtěl autor vlastně říci a o čem vůbec kniha byla.
     Václav Kahuda bývá řazen k Bohumilu Hrabalovi, či Emilu Haklovi. Což je však velkou chybou, protože na rozdíl od jejich textů je spousta stránek v knize Vítr, tma, přítomnost doslova zbytečných. Kahuda měl více škrtat. Nebo v nakladatelství Druhé město dostat redaktora, který by škrtal za něho. Kdyby kniha nebyla sedmiset stránkový špalek, ale jen dvousetstránkový román, udělal by Kahuda mnohem lépe. Musel by ovšem ukočírovat svoji obrazotvornost a chrlení textu dát jasný tvar. Což se však nepovedlo ani redaktorovi. Díky tomu by kniha měla jiné vyznění a mohlo by se jednat nakonec i o jeden z nejzajímavějších textů tohoto roku. Takto se jedná jen o text plný odkazů, fragmentárních obrazů, spousty neucelených příběhů protknutý spoustou nesouvisející erotiky.
     Václav Kahuda chtěl napsat knihu, v které zúčtuje se současnou společností, potažmo s nedávnou minulostí. Dle různých útoků v knize proslovených to měla být velmi krutá kniha. Stala se však nejvíce krutou ke čtenářům. Ovšem bez jasně daného opodstatnění. Chtěl snad Kahuda čtenáři něco říct? Poučit ho? Mělo se snad jednat o jakousi psychologickou sondu do jeho duše? Kdo ví. Autor neposkytl odpověď. Kniha měla projít radikální redakční úpravou, aby z ní nevzniklo to, čím je. Nezáživným dokumentem doby a jakýmsi literárním experimentem, při jehož čtení čtenář trpí.
     Svoji poslední knihou Kahuda potvrzuje svůj osobní literární paradox. Umí s lehkostí napsat text, který se bohužel ale nedá číst. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…