Přeskočit na hlavní obsah

I mistr se někdy utne a čtenář u toho usne (recenze Přízraku)

Jo Nesbø se svými detektivkami dostal nad žánr a pustil svou fantazii na volno. Čím víc se blížil závěru celé série s Harry Holem (která avizovala deset dílů), tím temnější a surovější příběhy byly. V devítce jakoby hodil motor na volnoběh.

Můj vztah k jeho knihám prošel několika etapami. Od nedůvěřivého našlapování (Nemesis), přes nadšení (Pentagram! Sněhulák!) až k vystřízlivění a do určité míry kocovině (Levhart). Při
předchozím díle, Levhartovi (respektive až při opakovaném čtení), jsem si říkal, jestli už to Nesbø trochu nepřehání. Hole se stal téměř nadčlověkem - supermanské schopnosti hlavního hrdiny zakryly to, co jsme na jeho knihách tak obdivovali. Logicky jsem se tedy bál, jak bude pokračovat v Přízraku.

Ten se celý motá kolem oslosské drogové scény a tím, kdo tentokrát potřebuje zachránit není Harry Hole, ale syn jeho dávné lásky Oleg (ano, ten malý Oleg, v tomto díle už trošku dospělejší). Z tématu jsem měl obavy, protože tohle není prostředí, které bych v knihách vyhledával. Ale nakonec se ukázalo, že to prostředí samo o sobě problémem není.

Tím problémem, který s Přízrakem mám, je jeho první polovina. Dost to připomíná nepovedený start série – Netopýra. Samozřejmě: i zde je vidět, že Jo Nesbø má obrovský talent psát, že jeho vypravěčské schopnosti jsou nadprůměrné, nicméně jeho čtenáři, zmlsaní lepšími díly, už čekají trochu víc. Třeba tu ponurou atmosféru ze Sněhuláka, nebo ten bipolární příběh jako z Červenky. I v Přízraku se dostává ke slovu retrospektiva, ale vzpomínky mrtvého feťáka mi přišly jako špatně zvolený způsob, jak tuto část příběhu vyprávět.

Pochopitelně i tentokrát se příběh rozběhne a zhruba od poloviny knihy dostává spád, na který jsme přes dvě stě stran čekali. Je dobře, že Harry v této knize zmoudřel a už to není ta troska na dně. Čtenář má zase chuť mu fandit, aniž by musel skousnout jeho excesy.

Knihy, které patří do jednolité série, je třeba chápat a hodnotit v kontextu ostatních dílů. Kdyby byl přízrak “stand-alone” románem, patrně bychom k němu byli o něco méně kritičtí. Ježe po zkušenosti se skvělou Červenkou a dechberoucím Sněhulákem je oprávněné čekat víc, než přináší Přízrak. V tomto případě nešlo ani tak o to, jak případ dopadne, ale o to, jak dopadne Harry Hole. Myslím totiž, že tato kniha je do velké míry přípravou na velké finále, které nás v českém překladu čeká příští rok na jaře. Rozhodně se máme na co těšit.

Jo Nesbø: Přízrak

Hodnocení: 55%
Přeložila: Kateřina Krištůfková
Vydala: Kniha Zlín

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.