Přeskočit na hlavní obsah

I mistr se někdy utne a čtenář u toho usne (recenze Přízraku)

Jo Nesbø se svými detektivkami dostal nad žánr a pustil svou fantazii na volno. Čím víc se blížil závěru celé série s Harry Holem (která avizovala deset dílů), tím temnější a surovější příběhy byly. V devítce jakoby hodil motor na volnoběh.

Můj vztah k jeho knihám prošel několika etapami. Od nedůvěřivého našlapování (Nemesis), přes nadšení (Pentagram! Sněhulák!) až k vystřízlivění a do určité míry kocovině (Levhart). Při
předchozím díle, Levhartovi (respektive až při opakovaném čtení), jsem si říkal, jestli už to Nesbø trochu nepřehání. Hole se stal téměř nadčlověkem - supermanské schopnosti hlavního hrdiny zakryly to, co jsme na jeho knihách tak obdivovali. Logicky jsem se tedy bál, jak bude pokračovat v Přízraku.

Ten se celý motá kolem oslosské drogové scény a tím, kdo tentokrát potřebuje zachránit není Harry Hole, ale syn jeho dávné lásky Oleg (ano, ten malý Oleg, v tomto díle už trošku dospělejší). Z tématu jsem měl obavy, protože tohle není prostředí, které bych v knihách vyhledával. Ale nakonec se ukázalo, že to prostředí samo o sobě problémem není.

Tím problémem, který s Přízrakem mám, je jeho první polovina. Dost to připomíná nepovedený start série – Netopýra. Samozřejmě: i zde je vidět, že Jo Nesbø má obrovský talent psát, že jeho vypravěčské schopnosti jsou nadprůměrné, nicméně jeho čtenáři, zmlsaní lepšími díly, už čekají trochu víc. Třeba tu ponurou atmosféru ze Sněhuláka, nebo ten bipolární příběh jako z Červenky. I v Přízraku se dostává ke slovu retrospektiva, ale vzpomínky mrtvého feťáka mi přišly jako špatně zvolený způsob, jak tuto část příběhu vyprávět.

Pochopitelně i tentokrát se příběh rozběhne a zhruba od poloviny knihy dostává spád, na který jsme přes dvě stě stran čekali. Je dobře, že Harry v této knize zmoudřel a už to není ta troska na dně. Čtenář má zase chuť mu fandit, aniž by musel skousnout jeho excesy.

Knihy, které patří do jednolité série, je třeba chápat a hodnotit v kontextu ostatních dílů. Kdyby byl přízrak “stand-alone” románem, patrně bychom k němu byli o něco méně kritičtí. Ježe po zkušenosti se skvělou Červenkou a dechberoucím Sněhulákem je oprávněné čekat víc, než přináší Přízrak. V tomto případě nešlo ani tak o to, jak případ dopadne, ale o to, jak dopadne Harry Hole. Myslím totiž, že tato kniha je do velké míry přípravou na velké finále, které nás v českém překladu čeká příští rok na jaře. Rozhodně se máme na co těšit.

Jo Nesbø: Přízrak

Hodnocení: 55%
Přeložila: Kateřina Krištůfková
Vydala: Kniha Zlín

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…