Přeskočit na hlavní obsah

KDOPAK BY SE BOČKA BÁL! (RECENZE DENÍKU KASTELÁNA)

Předtím, než Evžen Boček stvořil svou “aristokratickou sérii”, napsal román o kastelánovi, který se seznamuje se svým novým působištěm. Je úplně jiný, než jeho pozdější slavné knihy, rozhodně v něm nečekejte humor. Deník kastelána je totiž temný a skvělý.
Správně bychom Deník kastelána a dvě “Aristokratky” (tu poslední a tu ve varu) neměli srovnávat. Deník kastelána totiž Evžen Boček napsal dávno před nimi a navíc pod pseudonymem. Když jsem se vloni v prosince dozvěděl, že má třetí knihu, kterou ale pod jeho jménem nenajdu, zaradoval jsem se. Aristokratky byly sice až moc lehké čtení, ale navzdory povrchnímu, jednoduchému humoru se dalo poznat, že autor má talent vyprávět.


Ten naplno ukázal právě v této knize. Je až s podivem, že se po ní pustil do humoristické literatury, která je mnohem těžší sousto – napsat dobrou vtipnou knihu není vůbec snadná věc a povězme si, komu z českých autorů se to v posledních pětadvaceti letech povedlo?

O čem tedy kniha je: Jsou to zápisky člověka, který se rozhodl odejít z velkého města do malé moravské vesnice, kde se stal kastelánem malého, nijak nevýznamného zámku. Boří se mu romantická představu o této práci a hozen do vody se učí plavat nejen v tom, co má na starosti, ale také v mezilidských vztazích a místní komunitě.

A aby toho nebylo málo, problémy nemá jen v práci, ale také ve svém osobním životě. No a aby toho bylo ještě víc: V zámku se dějí nevysvětlitelné věci, které nikdo nechápe. Ne, nejde o duchařský příběh, který se v prostředí zámku nabízí tak nějak samovolně. Vše je přiměřené místu a ději, nic není hnáno silou a napínáno na gumu od kalhot.

Deníkové zápisky jsou specifický žánr, kterým si autoři mohou do značné míry usnadnit práci. Je snazší čtenáře zaujmout, protože ten má pocit, že nakoukává do soukromí hrdinů, a v tomto případě (když si uvědomíme, že sám Boček je také kastelán) snad i samotného autora. Deník ale současně dokáže odhalit slabá místa autora: pokud není zdatný vypravěč, jsou deníkové zápisky osamocenými výkřiky, které jako kniha dohromady nefungují. Je na místě říct, že Deník kastelána funguje skvěle.

Deník kastelána má daleko do humorné mozaiky, kterou by čtenář jeho dvou pozdějších knih mohl čekat. Místo humoru zde existuje napětí, které vrcholí v té nejlepší možné scéně, kterou si umíte představit. Kniha původně vyšla pod jménem autora “Jan Bittner” a vlastně by bylo dobré, kdyby to tak zůstalo. Ti čtenáři, kteří jsou nadšeni z Aristokratek mohou být zklamané, že tady zůstane jejich bránice v klidu a naopak – čtenář Deníku kastelána by mohl být humorem Aristokratek mírně rozčarován.

Každý, kdo chce dobrý český román z českého prostředí, navíc dost originálního, ale zklamaný nebude. Evžen Boček debutoval fantastickou knihou a mně nezbývá než doufat, že se k této poloze po Aristokratkách zase vrátí.

Hodnocení: 90%
Vydalo: Druhé město

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.