Přeskočit na hlavní obsah

Jussi Adler-Olsen: Marco (recenze)

Příběhy z Oddělení Q dnes patří k tomu nejlepšímu, co přichází ze Severu. Marco je už pátý román v řadě a tak je na čase si říct, jak se řada vyvíjí a především: jak se pátý díl povedl. Malý spoiler, pokud nechcete číst recenzi do konce: Marco je dobrý!



Jussi Adler Olsen si vybírá velká témata. V minulé knize, Složce 64, si vybral dánskou eugeniku, v Zabijácích zase popsal partičku lidí, kteří se cítili pánem nad ostatním tvorstvem. V Marcovi, který vychází tento týden si možná ukousl největší krajíc: přistěhovalectví a dětské gangy.

Marco je patnáctiletý kluk, který se v Dánsku nenarodil a který spadá pod dětský gang řízený krutým a všemocným Zolou. Je to cikánská banda, která posílá malé děti žebrat a ty starší krást. Jsou v tom dobří, a pokud ne, tak je rukou Zoly stihne kruté potrestání. Marco je ale jiný. Touží po vzdělání a tak z bandy uteče. Je po něm vyhlášeno pátrání, a to nejen Zolovou smečkou.


Druhá linie příběhu nás totiž zavede do vysokých pater politiky. Olsen je známý jako kritik společenských poměrů a tentokrát je terčem jeho kritiky zneužívání zahraniční pomoci, která má pomoci chudým africkým domorodcům. Tu samozřejmě doprovází korupce – zdánlivě dokonale maskovaná a skrytá. Zdánlivě proto, že při útěku Marco objeví mrtvolu, které na krku visí malý africký přívěsek.

To, na co ale všichni Olsenovi čtenáři čekáme je Oddělení Q. Jak víme, vzniklo proto, aby se „odklidil“ Carl Moerck, který přežil jednu špatně dopadnuvší policejní akci. Jeho úkolem je vyšetřovat staré neuzavřené případy, a jeho autonomie je obrovská. Oddělení Q je solí a motorem těchto knih, včetně bizarních postaviček. Olsen vytvořil partičku nesourodých postav, z nichž nejzajímavější se zatím jeví Asad. Jeho temná minulost díl po dílu plave na povrch a v tomto díle se o něm dozvíme zase něco víc. Samozřejmě je to trik, jak čtenáře u série udržet, protože po prvním díle je jasné, že se toho máme o Asadovi dozvědět víc a s napětím sledujeme poodkrývání jeho minulosti. Jussi Adler Olsen zde trochu riskuje, protože pokud tato minulost neuspokojí čtenáře, může to zpětně hodit špatný obraz na všechny díly série (jak se to stalo seriálu How I Met Your Mother).

Vzhledem ke stoupající kvalitě knih v sérii mě samozřejmě zajímalo, jestli tuto tendenci kniha Marco potvrdí. Odpověď není jednoduchá. Jussi Adler-Olsen opakuje některé použité motivy – boj slabšího jedince proti velké přesile jsme si už zažili v Zabijácích, kteří ostatně příběhem dost Marca připomínají (Marco je v podstatě dětská chlapecká verze Kimmie). Pak tu máme komplikovaný korupční skandál. Dalo mi dost práci se orientovat v jeho aktérech a myslím si, že zde se Olsen pustil na pole thrillerového žánru. U severské krimi bývá obvyklé, že autor knihu osvěží výletem do exotických míst. Jussi Adler-Olsen si vybral Kamerun, který sám osobně navštívil. Toto africké dobrodružství v knize zažijete především na začátku knihy.

Příběh o spodních patrech lidské společnosti ale naprosto přesně spadá do konceptu celé série. Sociální témata v detektivní literatuře frčí a severská literatura je tím proslulá. Olsen se ale začíná profilovat dost radikálně, skoro až tak, jak se profiloval Stieg Larsson. Olsen, ústy komisaře Moercka, jízlivě komentuje prohnilosti dánské společnosti. Můžeme se domnívat, že to má být charakteristika tohoto lehce nerudného policajta, ale myslím, že to je obraz skutečého Olsenova pohledu na Dánsko ve 20. století. Olsen se nikdy netajil tím, že je vůči státu kritický a že nepatří mezi ty automaticky oddané nacionalisty.

Jussi Adler-Olsen každopádně napsal další dobrou knihu a jeho série Oddělení Q stále patří mezi to nejlepší ze severské krimi, ne-li vůbec nejlepší. Je otázka, jak se bude vyvíjet odhalování minulosti třech hlavních postav - Asada, Carla a Rose. Je třeba Olsenovi přičíst k dobru, že odolává stupňovat míru násilí ve svých knihách. Pamatuju si, jak daleko došel Jo Nesbo ve své páté knize v pořadí a jsem rád, že Olsen zůstává střízlivý. Také jeho hrdina Carl není tak sociálně nepřizpůsobivý, jako je slavný Harry Hole, který jede v drogách. Olsen prostě staví na něčem jiném: na konverzačním i situačním humoru, dobré zápletce a uvěřitelnosti děje. Myslím, že i tentokrát v tomto všem obstál.

Je fajn, že Olsen stále zůstává u klasického detektivního žánru, že se nepouští do thrillerů nebo hororů, jak je v kraji zvykem. Marco uspokojí všechny, kteří čekají dobrou detektivku severského střihu. Svou strukturou sice není tak oddechová, jak se od tohoto žánru někdy očekává, ale pro nás, příznivce Jussiho Adler-Olsena, je Marco přesně takový, jakého jsme chtěli mít.

Hodnocení: 75%
Přeložila: Kristina Václavů
Vydal: Host

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…