Přeskočit na hlavní obsah

Himmlerova kuchařka

S těmi stoletými lidmi se začíná trhat pytel. Nejdřív to byl ten stařík, co ve Švédsku vylezl z okna a zmizel a teď tu máme Rózu, původem Arménku, která v Provence obšťastňuje místní svou vyhlášenou kuchyní a vzpomíná na svůj život. A to si pište, že má na co vzpomínat.Róze je ještě o pět let víc, než onomu zmíněnému Staříkovi. Příběh začíná ve chvíli, kdy dostane dopis z Německa, který jí mimořádně rozruší. Róza začíná vzpomínat a v jejím vyprávění se zrcadlí celé evropské dějiny 20. století. Genocida v Arménii, neradostné dětství, tíživé dny v Paříži, kam přišlo gestapo a tak dál. Róza ale není sentimentální babička, je to dáma s jazykem ostrým a tak v knize nenajdete ani gram patosu. (no, možná až úplně na konec a opravdu jen trošku.)


Je to přesně naopak: Róza jako by všechno viděla optikou nezúčastněného člověka. A přitom toho musela prožít víc, než čeká nás všechny ostatní. Ten nadhled a odstup je navíc podpořený příjemným, nevtíravým humorem, který z Himmlerovy kuchařky sice nedělá humoristický román (což by vzhledem k tématu ale nebyl vůbec špatný nápad), ale snaží se čtenářům naznačit, že za každé okolnosti je třeba udržet si zdravou mysl.

Vlastně mám pocit, že jsem se do Rózy zamiloval, navzdory tomu, že rozhodně není jednobarevná. To, co jí žene dopředu je potřeba životní pomsty. Jedině ta jí přináší klid do duše, a že to je pomsta se vším všudy. Doteď nechápu, jak je možné, že mi navzdory tomu Róza zůstala sympatická.

Možná je to tím, že má srdce na správném místě. Často vás překvapí tím, jak přistupuje k nastalé situaci, ale ona v té situaci narozdíl od nás byla, takže je těžké ji za to soudit. Ta síla příběhu není jen v tom, co se jí stalo, ale v tom, jak se s tím vyrovnala, jak to vyřešila a co si z toho odnesla do života. Ten rozpor mezi dvěmi polohami jedné postavy mi připomněl nedávnou knihu Muž jménem Ove, přestože ty postavy jinak příliš společného nemají.

Franz-Olivier Giesbert je autor mimořádně zkušený a pravděpodobně se to na Himmlerově kuchařce odrazilo. Je psána lehkým, jistým perem a dostanete přesně to, co v dané chvíli chcete, aniž by se vám jakkoliv podbízela. Budete plakat nad místy, kdy nic jiného než pláč nemá smysl a budete se usmívat v momentech, kdy Róza ukáže svou nádhernou tvář.

Nerad píšu takové věci do recenze, ale Himmlerova kuchařka je jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl a ať se snažím sebevíc, nemám jí co vytknout.

P. S. A díky Himmlerově kuchařce jsem zatoužil pořídit si mloka.

Hodnocení: 100%
Autor: Franz-Olivier Giesbert

Překlad: Helena Beguivinová

Vydalo Argo

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.