Přeskočit na hlavní obsah

Himmlerova kuchařka

S těmi stoletými lidmi se začíná trhat pytel. Nejdřív to byl ten stařík, co ve Švédsku vylezl z okna a zmizel a teď tu máme Rózu, původem Arménku, která v Provence obšťastňuje místní svou vyhlášenou kuchyní a vzpomíná na svůj život. A to si pište, že má na co vzpomínat.Róze je ještě o pět let víc, než onomu zmíněnému Staříkovi. Příběh začíná ve chvíli, kdy dostane dopis z Německa, který jí mimořádně rozruší. Róza začíná vzpomínat a v jejím vyprávění se zrcadlí celé evropské dějiny 20. století. Genocida v Arménii, neradostné dětství, tíživé dny v Paříži, kam přišlo gestapo a tak dál. Róza ale není sentimentální babička, je to dáma s jazykem ostrým a tak v knize nenajdete ani gram patosu. (no, možná až úplně na konec a opravdu jen trošku.)


Je to přesně naopak: Róza jako by všechno viděla optikou nezúčastněného člověka. A přitom toho musela prožít víc, než čeká nás všechny ostatní. Ten nadhled a odstup je navíc podpořený příjemným, nevtíravým humorem, který z Himmlerovy kuchařky sice nedělá humoristický román (což by vzhledem k tématu ale nebyl vůbec špatný nápad), ale snaží se čtenářům naznačit, že za každé okolnosti je třeba udržet si zdravou mysl.

Vlastně mám pocit, že jsem se do Rózy zamiloval, navzdory tomu, že rozhodně není jednobarevná. To, co jí žene dopředu je potřeba životní pomsty. Jedině ta jí přináší klid do duše, a že to je pomsta se vším všudy. Doteď nechápu, jak je možné, že mi navzdory tomu Róza zůstala sympatická.

Možná je to tím, že má srdce na správném místě. Často vás překvapí tím, jak přistupuje k nastalé situaci, ale ona v té situaci narozdíl od nás byla, takže je těžké ji za to soudit. Ta síla příběhu není jen v tom, co se jí stalo, ale v tom, jak se s tím vyrovnala, jak to vyřešila a co si z toho odnesla do života. Ten rozpor mezi dvěmi polohami jedné postavy mi připomněl nedávnou knihu Muž jménem Ove, přestože ty postavy jinak příliš společného nemají.

Franz-Olivier Giesbert je autor mimořádně zkušený a pravděpodobně se to na Himmlerově kuchařce odrazilo. Je psána lehkým, jistým perem a dostanete přesně to, co v dané chvíli chcete, aniž by se vám jakkoliv podbízela. Budete plakat nad místy, kdy nic jiného než pláč nemá smysl a budete se usmívat v momentech, kdy Róza ukáže svou nádhernou tvář.

Nerad píšu takové věci do recenze, ale Himmlerova kuchařka je jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl a ať se snažím sebevíc, nemám jí co vytknout.

P. S. A díky Himmlerově kuchařce jsem zatoužil pořídit si mloka.

Hodnocení: 100%
Autor: Franz-Olivier Giesbert

Překlad: Helena Beguivinová

Vydalo Argo

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte