Přeskočit na hlavní obsah

Himmlerova kuchařka

S těmi stoletými lidmi se začíná trhat pytel. Nejdřív to byl ten stařík, co ve Švédsku vylezl z okna a zmizel a teď tu máme Rózu, původem Arménku, která v Provence obšťastňuje místní svou vyhlášenou kuchyní a vzpomíná na svůj život. A to si pište, že má na co vzpomínat.Róze je ještě o pět let víc, než onomu zmíněnému Staříkovi. Příběh začíná ve chvíli, kdy dostane dopis z Německa, který jí mimořádně rozruší. Róza začíná vzpomínat a v jejím vyprávění se zrcadlí celé evropské dějiny 20. století. Genocida v Arménii, neradostné dětství, tíživé dny v Paříži, kam přišlo gestapo a tak dál. Róza ale není sentimentální babička, je to dáma s jazykem ostrým a tak v knize nenajdete ani gram patosu. (no, možná až úplně na konec a opravdu jen trošku.)


Je to přesně naopak: Róza jako by všechno viděla optikou nezúčastněného člověka. A přitom toho musela prožít víc, než čeká nás všechny ostatní. Ten nadhled a odstup je navíc podpořený příjemným, nevtíravým humorem, který z Himmlerovy kuchařky sice nedělá humoristický román (což by vzhledem k tématu ale nebyl vůbec špatný nápad), ale snaží se čtenářům naznačit, že za každé okolnosti je třeba udržet si zdravou mysl.

Vlastně mám pocit, že jsem se do Rózy zamiloval, navzdory tomu, že rozhodně není jednobarevná. To, co jí žene dopředu je potřeba životní pomsty. Jedině ta jí přináší klid do duše, a že to je pomsta se vším všudy. Doteď nechápu, jak je možné, že mi navzdory tomu Róza zůstala sympatická.

Možná je to tím, že má srdce na správném místě. Často vás překvapí tím, jak přistupuje k nastalé situaci, ale ona v té situaci narozdíl od nás byla, takže je těžké ji za to soudit. Ta síla příběhu není jen v tom, co se jí stalo, ale v tom, jak se s tím vyrovnala, jak to vyřešila a co si z toho odnesla do života. Ten rozpor mezi dvěmi polohami jedné postavy mi připomněl nedávnou knihu Muž jménem Ove, přestože ty postavy jinak příliš společného nemají.

Franz-Olivier Giesbert je autor mimořádně zkušený a pravděpodobně se to na Himmlerově kuchařce odrazilo. Je psána lehkým, jistým perem a dostanete přesně to, co v dané chvíli chcete, aniž by se vám jakkoliv podbízela. Budete plakat nad místy, kdy nic jiného než pláč nemá smysl a budete se usmívat v momentech, kdy Róza ukáže svou nádhernou tvář.

Nerad píšu takové věci do recenze, ale Himmlerova kuchařka je jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl a ať se snažím sebevíc, nemám jí co vytknout.

P. S. A díky Himmlerově kuchařce jsem zatoužil pořídit si mloka.

Hodnocení: 100%
Autor: Franz-Olivier Giesbert

Překlad: Helena Beguivinová

Vydalo Argo

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…