Přeskočit na hlavní obsah

Neznámá, co přišla z moře

Prozaik Miloš Urban pro letošní rok přichystal pro své věrné čtenáře novou knihu. Oproti minulé, která se odehrávala z největší části v Rakousko-Uherské Praze, se v jeho novém textu naopak dostáváme do současné Anglie.

           
Autor své příběhy vždy stavěl na důkladném studiu historie a architektury. Jeho nová kniha však nabízí značný odklon od jeho dosavadní tvorby. Přišla z moře je současnou detektivkou psanou z úcty k žánru a s Urbanovým typickým společenským přesahem.

Hlavním hrdinou je český žurnalista Karel Vrba, jenž je na stáži v novinách malého přímořského městečka. Úkoly jemu svěřované s definicí pro „toho z východní Evropy“ plní svědomitě, ne však již tak pečlivě. Sám spíše bojuje s aklimatizací v cizí zemi, jazykem a systémem práce v novinách, jež ho v rámci vlastní tvůrčí činnosti svazuje. Když se na pláži znenadání objeví dívka ve žlutých plavkách, připluvší z moře a bez hnutí stojící na pláži, hodlá se chopit příležitosti a napsat reportáž, kterou by se z novinářského eléva stal novinářským esem.

Zde právě začíná detektivní linie knihy. Karel Vrba se zběsile pouští do pátrání, kým vlastně neznámá z moře je a jak se na pláži vůbec ocitla. Pátrání mu stěžuje samotná dívka, která nechce komunikovat. Jediný člověk, na kterého alespoň trochu reaguje, je právě Karel Vrba. Jediné, co se od ní ovšem mladý žurnalista dozví je jakési číslo. Sám neví, zda se jedná o číslo telefonní, nicméně ho zkusí vytočit na telefonu, čímž spustí lavinu dalších neočekávaných událostí.

A zde právě začínají slabiny celé knihy. Vršení událostí postrádá místy logickou posloupnost a motivická výstavba detektivní linie je plna prázdných floskulí, předvídatelného jednání a kýče.

V anotaci od nakladatele je kniha představována jako „noir detektivní román“. Bohužel tím právě nakladatel udělal velkou chybu. Román se totiž žádným takovým přízviskem chlubit nemůže. Chybí totiž typická atmosféra tohoto žánru. Hutná, tíživá a temná. Do škatulky nezapadá ani postava hlavního hrdiny. Chybí mu určitá „semletost životem“, patřičný nadhled a hlavně cynismus. Atributy neodmyslitelně spjaté s detektivkami Raymonda Chandlera a postavou Phila Marlowa. Nechybí jen femme fatale. Ale v tomto směru se u příběhů Miloše Urbana nejedná o nic neobvyklého.

Kniha sice vznikla jako odpověď na současný trend severských detektivek, ovšem nesází na jejich tvrdost, syrovost a spousty vražd. Urban vsadil na klasickou anglickou školu, jež si vystačí se záhadnou ženou, záhadou opředeným příběhem a hlavně s kvalitními dialogy.

Text je svižný, příběh se hrne kupředu, ale čtenář se bude pozastavovat nad občasnými nelogičnostmi a kýči. Jako jsou například žluté plavky, které má postava neznámé ženy z pláže z více než z osmdesáti procent knihy na sobě či kýč v podobě venkovských sídel anglické šlechty a chování milionářského producenta.

Urbanovi v knize nejde ani tak o zločin samotný, ale o proměnu zprvu bezúhonných postav. Tím, že zvolil vyprávění v ich – formě s fokalizátorem v podobě hlavního hrdiny nechybí vyprávění patřičný nadhled nad situací a díky tomu se vypravěč nebojí častokrát pustit do autorských promluv. Ty jsou v knize důležité.

Miloš Urban se v nich vypořádává se současnou Anglií. Zemí s obrovskou vlnou přistěhovalců, díky čemuž se rozevírají sociální nůžky na již sotva únosnou mez a s nazíráním na Čechy, potažmo Českou republiku. Čech je pro Angličany cosi jako Polák, kterých je v očích starousedlíků přespříliš a tak s hlavním hrdinou Karlem Vrbou jednají dost přezíravě.

Bohužel kniha ničím nepřekvapuje a tak příběh plyne k jasnému konci. Jedno překvapivé odhalení si však na své čtenáře Miloš Urban přichystal na samý závěr knihy. Detektivka se totiž promění v grotesku.

Přišla z moře, je kniha naprosto jiná, než jak se na první pohled zdá, nebo jaké jsou na ní anotace. Miloš Urban si v duchu postmoderních textů se čtenářem opět hraje. V nové knize si z něho dokonce pěkně vystřelil. Ovšem, povedlo se mu to dokonale.

Jan Hübsch

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…