Přeskočit na hlavní obsah

Neznámá, co přišla z moře

Prozaik Miloš Urban pro letošní rok přichystal pro své věrné čtenáře novou knihu. Oproti minulé, která se odehrávala z největší části v Rakousko-Uherské Praze, se v jeho novém textu naopak dostáváme do současné Anglie.

           
Autor své příběhy vždy stavěl na důkladném studiu historie a architektury. Jeho nová kniha však nabízí značný odklon od jeho dosavadní tvorby. Přišla z moře je současnou detektivkou psanou z úcty k žánru a s Urbanovým typickým společenským přesahem.

Hlavním hrdinou je český žurnalista Karel Vrba, jenž je na stáži v novinách malého přímořského městečka. Úkoly jemu svěřované s definicí pro „toho z východní Evropy“ plní svědomitě, ne však již tak pečlivě. Sám spíše bojuje s aklimatizací v cizí zemi, jazykem a systémem práce v novinách, jež ho v rámci vlastní tvůrčí činnosti svazuje. Když se na pláži znenadání objeví dívka ve žlutých plavkách, připluvší z moře a bez hnutí stojící na pláži, hodlá se chopit příležitosti a napsat reportáž, kterou by se z novinářského eléva stal novinářským esem.

Zde právě začíná detektivní linie knihy. Karel Vrba se zběsile pouští do pátrání, kým vlastně neznámá z moře je a jak se na pláži vůbec ocitla. Pátrání mu stěžuje samotná dívka, která nechce komunikovat. Jediný člověk, na kterého alespoň trochu reaguje, je právě Karel Vrba. Jediné, co se od ní ovšem mladý žurnalista dozví je jakési číslo. Sám neví, zda se jedná o číslo telefonní, nicméně ho zkusí vytočit na telefonu, čímž spustí lavinu dalších neočekávaných událostí.

A zde právě začínají slabiny celé knihy. Vršení událostí postrádá místy logickou posloupnost a motivická výstavba detektivní linie je plna prázdných floskulí, předvídatelného jednání a kýče.

V anotaci od nakladatele je kniha představována jako „noir detektivní román“. Bohužel tím právě nakladatel udělal velkou chybu. Román se totiž žádným takovým přízviskem chlubit nemůže. Chybí totiž typická atmosféra tohoto žánru. Hutná, tíživá a temná. Do škatulky nezapadá ani postava hlavního hrdiny. Chybí mu určitá „semletost životem“, patřičný nadhled a hlavně cynismus. Atributy neodmyslitelně spjaté s detektivkami Raymonda Chandlera a postavou Phila Marlowa. Nechybí jen femme fatale. Ale v tomto směru se u příběhů Miloše Urbana nejedná o nic neobvyklého.

Kniha sice vznikla jako odpověď na současný trend severských detektivek, ovšem nesází na jejich tvrdost, syrovost a spousty vražd. Urban vsadil na klasickou anglickou školu, jež si vystačí se záhadnou ženou, záhadou opředeným příběhem a hlavně s kvalitními dialogy.

Text je svižný, příběh se hrne kupředu, ale čtenář se bude pozastavovat nad občasnými nelogičnostmi a kýči. Jako jsou například žluté plavky, které má postava neznámé ženy z pláže z více než z osmdesáti procent knihy na sobě či kýč v podobě venkovských sídel anglické šlechty a chování milionářského producenta.

Urbanovi v knize nejde ani tak o zločin samotný, ale o proměnu zprvu bezúhonných postav. Tím, že zvolil vyprávění v ich – formě s fokalizátorem v podobě hlavního hrdiny nechybí vyprávění patřičný nadhled nad situací a díky tomu se vypravěč nebojí častokrát pustit do autorských promluv. Ty jsou v knize důležité.

Miloš Urban se v nich vypořádává se současnou Anglií. Zemí s obrovskou vlnou přistěhovalců, díky čemuž se rozevírají sociální nůžky na již sotva únosnou mez a s nazíráním na Čechy, potažmo Českou republiku. Čech je pro Angličany cosi jako Polák, kterých je v očích starousedlíků přespříliš a tak s hlavním hrdinou Karlem Vrbou jednají dost přezíravě.

Bohužel kniha ničím nepřekvapuje a tak příběh plyne k jasnému konci. Jedno překvapivé odhalení si však na své čtenáře Miloš Urban přichystal na samý závěr knihy. Detektivka se totiž promění v grotesku.

Přišla z moře, je kniha naprosto jiná, než jak se na první pohled zdá, nebo jaké jsou na ní anotace. Miloš Urban si v duchu postmoderních textů se čtenářem opět hraje. V nové knize si z něho dokonce pěkně vystřelil. Ovšem, povedlo se mu to dokonale.

Jan Hübsch

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte