Exkluzivní ukázka z knihy Marco Jussi Adler Olsena


Žlutá dodávka přijela Marca vyzvednout k lešení na náměstí před kodaňskou radnicí přesně v pět hodin odpoledne, jak bylo zvykem. Tentokrát přišel pro jistotu o dvacet minut dřív, protože kdyby nebyl na místě, až se auto objeví, odjeli by jednoduše bez něho. A kdyby musel místo toho jet vlakem a autobusem, byl by bit. Kdepak, po ničem takovém netoužil, ani se nechtěl někde celou noc choulit pod schody ke sklepu, na to bylo příliš chladno.

Proto vždycky chodil včas. Jednoduše se bál.

Ostatním, kteří se zády opírali o auto, kývl na pozdrav, ale nikdo mu neodpověděl a Marco na to byl zvyklý. Tak to u nich chodilo, všichni byli totiž k smrti unavení.

Z dnešního dne, ze života a vůbec ze sebe samých.

Marco se rozhlédl po skupince v dodávce. Někteří byli ještě promoklí a třásli se zimou. Kdyby nevěděl, jak se věci mají, mohl by si myslet, že někteří z nich jsou nemocní, tak byli pohublí. Nebyl na ně pěkný pohled, ale za takového podmračeného listopadového dne nebyli v Dánsku sami.

„Cos dneska splašil?“ zeptal se Samuel, který se opíral o přepážku kabiny řidiče.

Marco se zamyslel. „Čtyřikrát jsem odevzdal peníze a jen napodruhé to bylo přes pět set dánských korun. Celkem asi třináct nebo čtrnáct set, když k tomu všemu připočítám i ty tři stovky, které mám v kapse teď.“

„Já mám něco kolem osmi set,“ pronesla nejstarší z nich, Miryam. Vždycky bodovala, ale byla taky na jednu nohu chromá. Taková věc zvedala obrat.

„Já mám jen šedesát,“ řekl Samuel tiše, ale všichni ho slyšeli. „Nikdo už mi víc dát nechce.“

Obrátilo se k němu deset párů soustrastných očí. Samuela doma u Zoly nečeká nic dobrého.

„Tak si je vezmi,“ řekl Marco a podal mu dvě stokorunové bankovky. Udělal to jako jediný, ačkoliv bylo pravděpodobné, že se to Zolovi donese. Jako by to Marco nevěděl.

Marco věděl moc dobře, co se Samuelem není v pořádku. Když už člověk nevypadal jako malý chlapec, bylo žebrání obtížné. Marcovi sice bylo patnáct, ale vypadal jako třináctiletý, takže to šlo hladce. Měl velké dětské oči, na svůj věk byl malý, vlastně až neobvykle malého vzrůstu, a na rozdíl od Samuela, Pica a Romea, kterým už kůže zhrubla a začaly jim rašit vousy, měl ještě čistou pleť a jemné vlasy. A přestože ostatní už měli za sebou první zkušenosti s dívkami, nejeden z nich Marcovi jeho zpomalený vývoj záviděl, o chytré hlavě ani nemluvě.

A Marco to všechno věděl.

Na svůj věk byl sice menšího vzrůstu, ale oči i uši měl na stopkách a uměl jich dovedně využívat. Velmi dovedně.

„Tati, nemohl bych chodit do školy?“ žadonil od sedmi let, když ještě bydleli v Itálii. Marco svého otce zbožňoval, ale i v tomto se otec projevil jako slaboch. Řekl mu, že bratr, tedy Marcův strýc Zola, chce, aby děti žebraly na ulici, a tak to taky bylo, protože Zola vládl klanu jako pravý tyran, kterému se neodporovalo.

Jenže Marco se chtěl něco naučit a téměř v každém menším městě v Umbrii byla škola, před kterou mohl postávat a nasávat vědomosti jako houba. Takže když ráno vysvitlo slunce, počkal venku a hodinku s uchem na okně napjatě poslouchal, než se vydal dál za denním výdělkem. Občas vyšel ven někdo z učitelů a pozval ho dál, ale to pak Marco utíkal a už se nikdy nevrátil. Kdyby nabídku přijal, doma by ho zmlátili do modra. V tomto ohledu bylo výhodou, že se tak často stěhovali a školy a učitelé se střídali.

Jednoho dne se nějakému pedagogovi podařilo ho dostihnout, jenže místo aby Marca zatáhl do budovy, tak mu jako černé svědomí podstrčil těžkou plátěnou tašku.

„Nech si je a dobře s nimi nalož,“ řekl a pustil ho.

V tašce bylo patnáct učebnic, a ať už se nacházeli kdekoliv, Marco vždycky měl svou tajnou skrýš, kde se mohl nerušeně usadit a studovat, aniž ho někdo odhalil.

Tak trávil všechny večery a dny, kdy dospělí měli na práci jiné věci než je hlídat. Po dvou letech se naučil počítat a číst jak italsky, tak anglicky. Výsledkem bylo, že se s nesmírnou zvědavostí pouštěl do všeho, co se ještě nenaučil nebo čemu zatím nerozuměl.

Za tři roky, které celý klan strávil v Dánsku, se jako jediný naučil mluvit dánsky téměř plynně. Byl z nich prostě jediný, kdo byl dostatečně zvědavý.

Všichni řadoví členové skupiny věděli, že když se Marco ztratil z dohledu, asi se někde usadil a ponořil do knih.

„Tak povídej, dělej,“ povzbuzovala ho Miryam, ke které měl nejblíž.

Zola a lidé z jeho nejbližšího okruhu z Marcovy čtenářské vášně zaručeně tak nadšení nebyli.



Toho večera leželi na palandách, poslouchali Samuelův křik a dopadající rány, které se nesly přes zdi Zolova obývacího pokoje jako ozvěna všech nespravedlností, kterých se Zola kdy dopustil. Marco se výprasku nebál, protože byl zpravidla bit méně krutě než ostatní, alespoň sem sahal vliv jeho otce. Přesto ležel v posteli a pevně svíral okraj přikrývky. Protože Samuel nebyl Marco.

Když přečkali vykonání trestu nad Samuelem a opět se rozhostilo ticho, zaslechl Marco vrznout vchodové dveře. Musela je otevřít jedna ze Zolových goril, aby obhlédla situaci v maloměšťácky omezené čtvrti, kde si každý hrabe na vlastním písečku, než budou moci pokořeného a zmláceného Samuela odvléct do protějšího domu, kde měl pokoj. Členové klanu dovedli šikovně předcházet pomluvám ve vilové čtvrti a udržovali velmi dobré vztahy s dánskými rodinami, které bydlely v sousedství. Navenek působil Zola jako zdrženlivý a elegantní pán a jistě si nepřál tento dojem nijak narušit. Moc dobře věděl, že pohledný, reprezentativní běloch z USA, mluvící řečí, které všichni rozumějí, bude v mnoha ohledech považován za „jednoho z nich“. Z těch, kterých se Dánové nemusejí obávat.

Z toho důvodu se tresty udělovaly vždycky pod rouškou tmy, za odhlučněnými okny a zataženými závěsy, a proto se pečlivě dbalo na to, aby po bití nezůstávaly žádné viditelné stopy. Samuel se sice zítra povleče po kodaňské pěší zóně Strøget velmi ztěžka, ale to už sousedé neuvidí. Navíc bude jeho zbědovaný vzhled výhodný pro obchod, protože zkušenost ukazovala, že pravé křečovité záškuby naplní žebráckou brašnu dřív než ty fingované.

Marco potmě vstal, proplížil se kolem pokoje bratranců a opatrně zaklepal na dveře obývacího pokoje. Jestli Zola zareaguje ihned, bude to dobré. Když váhal, nikdy se nedalo s určitostí odhadnout, v jaké náladě člověka přijme.

Tentokrát uběhla dobrá minuta, než ho pozval dovnitř, takže Marco byl připravený na všechno.

Zola seděl u čajového stolku jako král obklopený svými dvořany a na obrovské obrazovce běžely nahlas puštěné televizní zprávy.

Možná se trochu zaradoval, když synovce Marca spatřil, ale ruce se mu ještě třásly. Někteří ze skupiny tvrdili, že Zola nesmírně rád pozoruje, jak někoho bijí, ale Marcův otec tvrdil, že je to právě naopak, že Zola své lidi miluje jako Ježíš apoštoly.

Marco si tím nebyl tak úplně jistý.

„Tři dny a tři noci strávil komisař Carl Mørck v tomto hermeticky uzavřeném prostoru spolu s mumifikovanými mrtvolami a měl…“ ozvalo se z obrazovky.

„Vypni ty kraviny, Chrisi,“ rozkázal Zola a kývl směrem k dálkovému ovládání. Ani ne za vteřinu byl rozkaz splněn.

Zola poplácal svou novou hračku, neposedného loveckého psa na tenkých nohách, na něhož nesměl nikdo jiný sáhnout, a obrátil se k Marcovi. „To bylo od tebe odvážné, dát Samuelovi cestou domů peníze, Marco, ale jestli to uděláš ještě jednou, tak dopadneš stejně jako on, rozumíš?“

Přikývl.

Zola se usmál. „Dneska jsi nám vydělal pěkné peníze, sedni si.“ Ukázal na židli naproti sobě. „Copak jsi mi chtěl, chlapče? Předpokládám, žes mi nepřišel říct, že si to Samuel nezasloužil, nebo se mýlím?“

Změnil výraz v obličeji a téměř neznatelným pohybem naznačil svému všudypřítomnému pochopovi jménem Chris, aby nalil čaj do šálku, a pak ho sám postrčil na půl cesty k Marcovi.

„Promiň, Zolo, že tě ruším; ale je to tak, chtěl jsem mluvit o Samuelovi.“

Zola na sobě nedal nic znát, když Marco promluvil, ale Chris se s trhnutím narovnal a pomalu se k němu obrátil. Byl velký a měl světlejší pleť než většina členů klanu. Kdykoliv se mezi nimi objevilo jeho bledé vzezření, ostatní se obvykle stáhli, ale Marco setrval s pohledem pevně upřeným na strýce.

„No vida. Jenže do Samuela ti, Marco, nic není, to je ti doufám jasný. Dnes se nevrátil domů s dostatečným obnosem v kapse, protože se nesnažil. Ne jako ty.“ Zola zavrtěl hlavou a ztěžka dosedl zpět na lamí kožešinu, kterou měl přehozenou přes opěradlo křesla. „Nemíchej se do toho, Marco. Dej na to, co ti strýc radí.“

Marco se na něho podíval. Samuel se nesnažil jako ty, tvrdil Zola. Mínil tím, že Samuel byl bit kvůli Marcovu nasazení, a tedy nepřímo jeho vinou? To by bylo ještě horší.

Marco sklonil hlavu a pronesl co nejtišeji: „Já vím. Ale Samuel už je moc velký na to, aby žebral v centru. Většina lidí ho přejde bez povšimnutí a ti, kteří si ho všimnou, z něj mají strach a radši ho obejdou. Jen ti, kteří…“

Marco ucítil, jak Zola udělil Chrisovi pohybem prstu rozkaz, a zvedl obličej právě v okamžiku, kdy k němu Chris přistoupil a vrazil mu takovou facku, až mu zapískalo v uchu.

„Říkal jsem, že ti do toho nic není, rozuměls?“

„Jo, ale…“

Dostal další facku a sdělení pochopil. Na takové zacházení si nikdo, kdo vyrostl v takovém prostředí, nestěžoval.

Pomalu vstal, pokývl Zolovi a cestou ke dveřím se pokusil usmát. Dvě facky a je po audienci. Přesto u dveří sebral odvahu.

„To je v pořádku, žes mě uhodil,“ řekl a zvedl hlavu. „Ale žes bil Samuela, to v pořádku není. A jestli mě ještě jednou uhodíš, tak uteču.“

Dobře si všiml, jak Chris tázavě pohlédl na Zolu, ale strýc jen tiše zavrtěl hlavou a mávnutím ruky naznačil, ať mu Marco kouká zmizet z očí. Okamžitě.



Když se vrátil do pokoje k ostatním a znovu se zavrtal pod peřinu, zkusil si projít všechny nevyřčené argumenty, jak to dělal vždycky. Kdyby byl řekl tohle a támhleto, celé by to dopadlo lépe. A když si takhle ve tmě přehrával dialogy, choval se Zola daleko vstřícněji. Někdy Marcovi dokonce vyhověl.

Tímhle způsobem si trochu ulevil.

„Samuel je v pohodě,“ představoval si Marco sám sebe, jak říká Zolovi. „Jen se musí něco naučit. Když mu dovolíš chodit do školy, tak by se z něj možná mohl stát mechanik a mohl by se starat o dodávku. Stejně z něj nikdy tak dobrej kapsář jako já nebo Hector nebude, není na to dost šikovnej, tak proč mu nedat šanci?“

Těmito tichými rozhovory si na chvíli ulevil, ale jakmile zhasli noční lampičku, přemohla ho realita.

Jejich život nestál za nic.

Podle vnějšího zdání byli všichni krásní lidé ze žlutých cihlových domků, ale ve skutečnosti byli kriminálníci s falešnými pasy a bez pevné půdy pod nohama, a to ve všech ohledech. Už to bylo samo o sobě dost hrozné, ale nebylo to ještě to nejhorší. Nejhorší ze všeho bylo, že se členové klanu uzavírali pokud možno ještě tajuplněji do sebe a nikdo z mladých nevěděl, odkud pocházejí, kdo jsou jejich skuteční rodiče nebo co dospělí dělají, když jsou mladí ve městě a shánějí prostředky pro Zolův tyranský režim. Marco věděl, že klan se nemůže chlubit světlou minulostí, ale ta trocha dobrého, která tu byla, vzala za své se Zolovým novým stylem těsně předtím, než opustili Itálii. Jediné, co z minulosti zbylo, byly všechny jejich nekalé skutky. Nic se nezměnilo k lepšímu. Číst a psát uměla jen hrstka z nich, i když se mnozí již blížili dospělosti. Ale když se vydali na lup, stali se z nich plnokrevní profesionálové, dlužno podotknut takového druhu, který neměl potřebu chlubit se obory své specializace, jako byla žebrota, kapesní krádeže, vloupání sklepním okénkem, okrádání starých dam o kabelky tím, že do nich nejdřív neurvale vrazí a tašku, která se poroučí k zemi, jim seberou. Jezdili ulicemi rychle na kolech a brali všechno, co na lidech volně viselo a dalo se zpeněžit. Všechno to měli v malíku a zejména Marco vykazoval talent ve všech pochybných směrech. Dovedl žebronit svýma velkýma, smutnýma očima a úsměvem, který v lidech budil soucit. Naprosto tiše se dokázal protáhnout okénkem do domu a na ulici mezi zaneprázdněnými chodci byl ve svém živlu. Rychle a obratně se zmocnil hodinek či peněženky své oběti, vždy bez jediného chybného pohybu nebo falešného zvuku. Živě gestikuloval, aby odvedl pozornost, a přitom v lidech vždy budil sympatie.

Jen jedna jediná věc nebyla na Marcovi přínosná ani pro něho samého, ani pro klan.

Svou životní situaci a vše, co dělal, do morku kostí nenáviděl. Proto často v noci potmě ležel, poslouchal oddychování ostatních dětí a snažil se myslet na život, který neměl. Takový život, jaký mají děti, které vídal na ulicích. Děti s maminkou a tatínkem, kteří chodí do práce, a ony samy chodí do školy a možná je někdo občas obejme nebo jim dá nějaký dáreček. Každý den určitě dostávají dobré jídlo a mají kamarády a příbuzné, kteří je chodí domů navštěvovat. Děti, které nevypadají neustále vystrašeně.

Když se mu hlavou honily takové myšlenky, proklínal Zolu. Když ještě bydleli v Itálii, tvořili alespoň nějaké společenství. Odpoledne si hráli, večer zpívali. Za letních večerů sedávali kolem ohně a vzájemně se chlubili, co kdo za celý den zažil. Ženy se pro muže krášlily a muži se naparovali a někdy si taky vjeli do vlasů a všichni pak řvali smíchy. Tehdy byli ještě cikáni.

Jak se Zolovi podařilo stát se jejich samozvaným vládcem a světlem života, to bylo Marcovi záhadou. Proč na to ostatní dospělí přistoupili? Vždyť pro ně neudělal nic jiného, než že je terorizoval, rozhodoval o jejich životech a o všechno je obral. Když Marca napadaly takové věci, styděl se za dospělé a nejvíc za svého otce.

Toho večera se v posteli posadil, protože si velmi dobře uvědomil, na jak tenkém ledě se nachází. Zola mu u sebe v pokoji nijak neublížil, ale výraz v jeho očích nevěstil nic dobrého, tím si byl Marco jistý.

Musím si o Samuelovi promluvit s otcem, napadlo ho. S někým si prostě promluvit musí.

Otázkou je, jestli to k něčemu bude. Už nějaký čas se otec zdál duchem nepřítomný. Jako by prožil něco, co na něm zanechalo obzvláště silné stopy.

Poprvé si toho stavu u otce všiml bezmála před dvěma lety, kdy otec jednou ráno pasivně zíral na snídani, kterou mu někdo podal, a na čele se mu udělaly hluboké vrásky. Marco si myslel, že je nemocný, ale druhý den byl energičtější než po celé dlouhé měsíce. Říkalo se, že začal jako někteří jiní žvýkat katu, ale nehledě na to, čím se zabýval, vrásky z obličeje se mu již nevytratily. Po nějakou dobu zůstal Marco se svými obavami sám, ale nakonec se svěřil Miryam a zeptal se jí, jestli něco netuší.

„To se ti jen zdá, Marco. Tvůj táta je stejný jako vždycky,“ řekla a pokusila se o úsměv.

Poté už se k tématu nevrátili a Marco se pokusil takové myšlenky zaplašit.

Ale před půl rokem si u otce opět všiml podobného výrazu ve tváři, ačkoliv v trochu jiné podobě. V noci bylo na chodbě živo, ale mladí nesměli po desáté hodině večer opustit své pokoje, takže to nemohl být nikdo z nich.

Marca probudil uprostřed snu nějaký rozruch na chodbě. Soudě podle sténání museli někoho krutě trestat. Byl to tak těžký trest, že se následujícího rána povědomí o něm vypálilo Marcovu otci do obličeje jako cejch. Koho potrestali a proč, to Marco netušil. Na každý pád to nemohl být nikdo z klanu, o tom by věděl.

A od té doby přespával jeho otec u Lajly. Do jejího pokoje za obývacím pokojem se teď Marco plížil chodbou.

Právě když procházel kolem dveří do obývacího pokoje, zaslechl za nimi hlas svého otce, jak zuřivě protestuje, a vzápětí Zolu, který ho odzbrojil.

„Jestli nezamezíme vzpurnému jednání tvého syna, nepřijdeme jen o výdělek, ale naočkuje nám i ostatní děti. Musíš počítat s tím, že nás jednoho dne zradí a všechno zničí, chápeš to?“

Opět zaslechl svého otce odporovat. Tentokrát s ještě větším zoufalstvím v hlase; to nebylo normální.

„Marco na policii nikdy nepůjde, Zolo,“ naléhal na bratra. „Promluvím si s ním o tom, pak se srovná. A nikam neuteče, to jen tak plácl, vždyť ho znáš. Je to chytrej kluk a honí se mu hlavou spousta věcí. Někdy je až moc chytrej, ale ne tak, že by nám snad mohl uškodit, Zolo. Nech ho být, jo?“

„Ne,“ odpověděl Zola. Takhle to měl ve zvyku. Bylo to v jeho moci.

Marco se rozhlédl po chodbě. Každou chvíli se mohl objevit Chris s absintem, který si Zola dával před usnutím, a nebylo radno ho tady potkat.

„Měl bys vědět, že Samuel viděl Marca zaváhat při kapesní krádeži a při krádeži kabelky,“ pokračoval Zola. „Pokud je to pravda, mohl by pro nás být nebezpečný, to dobře víš. Ty váhavé dřív nebo později vždycky chytnou. Takové ty, co nedovedou držet hubu, když je to záhodno. Nepočítej s tím, že by byl vůči nám a rodině loajální, kdyby na věc přišlo, tak to prostě je.“

Marco přiložil ucho těsně ke dveřím a dýchal tiše jako myška, aby psisko uvnitř nezačalo vrčet. Opravdu to o něm Samuel takhle řekl? Vždyť to nebyla pravda. Kdy mohl během kapesní krádeže zaváhat? Nikdy!

Zato Samuelovi se to přihodilo nesčetněkrát. A Marco se ho zastával, toho blbečka.

„Marco už je dost starej na číslo s invalidou. Tak to bude, a ne jinak. Víme, jaký to má přednosti, když k tomu přistoupíme.“

„Nevidíš, že mezi ním a Miryam je rozdíl?“ naléhal Marcův otec. „Ona měla skutečně nehodu.“

„Aha, jsi si jistý?“ zasmál se suše Zola a Marca zamrazilo. Co tím chtěl říct? Copak to nebylo neštěstí? Zakopla, když přebíhala přes silnici.

Uvnitř se na okamžik rozhostilo ticho. Dovedl si živě představit otcův šokovaný výraz. Ale nic neříkal.

„Poslechni,“ pokračoval Zola. „Musíme se těm mladým postarat o dobrou budoucnost, ne? Proto si nemůžeme dovolit žádnou chybu nebo změkčilost. Už brzo budeme mít dost na to, abysme se usadili na Filipínách. Podle mě by sis měl vzpomenout, že jsme o tom snili odjakživa. A v tom snu je místo i pro Marca.“

Uběhla dlouhá chvíle, než Marcův otec odpověděl. Zjevně už byl napůl srozuměný s tím, že bitvu prohrál. „A proto z něj chceš udělat mrzáka? Vážně ti jde o tohle, Zolo?“

Marco zaťal pěsti. Dej mu, tati, prašť ho, říkal si. Jsi Zolův starší brácha, řekni mu, ať mě nechá na pokoji.

„Podle mě je to malá oběť pro rodinu, na tom se přece shodneme, ne? Nadopujeme ho a přimějeme, aby strčil nohu pod těžký auto na otevřené silnici, za vteřinu to bude hotový. V Dánsku jsou dobrý nemocnice, určitě se jim podaří nohu jakžtakž zachránit. A pokud to Marco odmítne udělat dobrovolně, tak mu pomůžeme, chápeš? Jestli se proti mně v téhle věci vzepřeš, tak není vyloučeno, že místo toho ukážu na tebe, to je ti doufám jasný?!“

Marco zadržel dech, vzpomněl si na kulhající siluetu Miryam a snažil se zadržet pláč. Takhle k tomu došlo? Udělali z ní invalidu.

Tak už mu něco řekni, tati, křičel v duchu, ale za dveřmi se ozýval jen jediný hlas, bohužel ne ten pravý.

„Budeme mít nehodu s trvalými následky, pojistnou událost a zase se posuneme o kousek dál, už jsem řekl,“ pokračoval Zola uvnitř. „A jako permanentní vedlejší výhodu získáme do budoucnosti plnokrevnýho žebráka, který nám nikam neuteče.“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co vyjde během jarního Velkého knižního čtvrtku?