Přeskočit na hlavní obsah

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Znáte ty protivné důchodce z tramvaje, kteří jen frflají, že „dneska už ti mladí za nic nestojí“? Možná je potkáváte denně a denně a možná se nad nimi ušklíbnete. Nikdo nemá rád morousy, řekla mi nedávno přítelkyně, a já v duchu odpověděl: Cha! To ještě neznáš Oveho. Protože jestli je někdo morous, tak právě Ove. A stejně ho budete milovat od první stránky.
Ještě mu není ani šedesát, ale najednou nemá pro co žít. Přišel o ženu, o práci, jeho nejlepší kamarád si koupil BMW (čímž v Oveho očích spáchal vlastizradu) a celý život musel bojovat proti „bílým košilím“ – zlovolným úředníkům. Nesnáší své sousedy (protože jezdí v obytné zóně), nesnáší pojišťováky (protože ho okradli), je to prostě morous par excellence.


Má toho dost. Nebaví ho už žít a tak se rozhodne pro sebevraždu. V té chvíli ale pozná nové sousedy - Parvaneh, jejího manžela „Mameluka“ (jak mu říká) a jejich dvě roztomilé děti. Vše je najednou jinak a my začínáme objevovat i jeho lidské stránky. A co teprve, když se objeví kocour…

Od Muže jménem Ove jsem vlastně čekal, že bude humorem navazovat na Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Prostě bláznivá komedie, vtípky, sarkasmus a tak. Omyl. Muž jménem Ove má sice humoru hodně, ale zdráhám se jej označit jako „humoristický román“. Totiž, pod tím si představuju román, kde pointou je komika, komická situace a z té kniha těží. Tady ale nejde v první řadě o humor, přestože ho zde je hodně. Fredrik Backman vypráví příběh o tom, jaká je samota mezi lidmi. Jaké je to žít, když jste už přestali mít důvod žít.

Těch vážných témat je tam hodně. Smál jsem se často, ale stejně často jsem se dojímal. Ove vypráví svůj životní příběh, ve kterém se veselejší momenty střídají s těmi smutnými. A když vidíme Oveho v současnosti, jsme svědky jeho vnitřního světa – světa, ve kterém přestal být prostor pro radost. Pod slupkou cynického a zlého dědka je člověk, který má velké srdce. Možná až příliš velké.

A právě díky tomu je Muž jménem Ove tak dobrá kniha. Autor sice mohl skončit o jednu kapitolu dřív a ušetřit čtenáře patetického konce. Možná ale měl na mysli, že by z té knihy jednou mohl být film (protože ta kniha navazuje na autorův úspěšný blog) a konec tomu přizpůsobil. S jistou dávkou odolnosti můžeme tento patos odpustit, protože zbytek knihy je opravdu hodně dobrý a byla by škoda nechat si ho zkazit.

Hodnocení: 80%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…