Přeskočit na hlavní obsah

Fredrik Backman: Muž jménem Ove

Znáte ty protivné důchodce z tramvaje, kteří jen frflají, že „dneska už ti mladí za nic nestojí“? Možná je potkáváte denně a denně a možná se nad nimi ušklíbnete. Nikdo nemá rád morousy, řekla mi nedávno přítelkyně, a já v duchu odpověděl: Cha! To ještě neznáš Oveho. Protože jestli je někdo morous, tak právě Ove. A stejně ho budete milovat od první stránky.
Ještě mu není ani šedesát, ale najednou nemá pro co žít. Přišel o ženu, o práci, jeho nejlepší kamarád si koupil BMW (čímž v Oveho očích spáchal vlastizradu) a celý život musel bojovat proti „bílým košilím“ – zlovolným úředníkům. Nesnáší své sousedy (protože jezdí v obytné zóně), nesnáší pojišťováky (protože ho okradli), je to prostě morous par excellence.


Má toho dost. Nebaví ho už žít a tak se rozhodne pro sebevraždu. V té chvíli ale pozná nové sousedy - Parvaneh, jejího manžela „Mameluka“ (jak mu říká) a jejich dvě roztomilé děti. Vše je najednou jinak a my začínáme objevovat i jeho lidské stránky. A co teprve, když se objeví kocour…

Od Muže jménem Ove jsem vlastně čekal, že bude humorem navazovat na Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Prostě bláznivá komedie, vtípky, sarkasmus a tak. Omyl. Muž jménem Ove má sice humoru hodně, ale zdráhám se jej označit jako „humoristický román“. Totiž, pod tím si představuju román, kde pointou je komika, komická situace a z té kniha těží. Tady ale nejde v první řadě o humor, přestože ho zde je hodně. Fredrik Backman vypráví příběh o tom, jaká je samota mezi lidmi. Jaké je to žít, když jste už přestali mít důvod žít.

Těch vážných témat je tam hodně. Smál jsem se často, ale stejně často jsem se dojímal. Ove vypráví svůj životní příběh, ve kterém se veselejší momenty střídají s těmi smutnými. A když vidíme Oveho v současnosti, jsme svědky jeho vnitřního světa – světa, ve kterém přestal být prostor pro radost. Pod slupkou cynického a zlého dědka je člověk, který má velké srdce. Možná až příliš velké.

A právě díky tomu je Muž jménem Ove tak dobrá kniha. Autor sice mohl skončit o jednu kapitolu dřív a ušetřit čtenáře patetického konce. Možná ale měl na mysli, že by z té knihy jednou mohl být film (protože ta kniha navazuje na autorův úspěšný blog) a konec tomu přizpůsobil. S jistou dávkou odolnosti můžeme tento patos odpustit, protože zbytek knihy je opravdu hodně dobrý a byla by škoda nechat si ho zkazit.

Hodnocení: 80%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin