Přeskočit na hlavní obsah

Knižní menu 11

Trochu švédské krimi, trochu psycho-thrilleru, nějaká klasika, sentiment a povídání o krutém režimu. Jedenáctý knižní výběr opět přináší pět zajímavých novinek.

Christoffer Carlsson: Jednooký králík

Je skoro až trapné psát o další severské krimi, obzvláště když každá druhá má na sobě zvolání o nejlepší knize či „královně švédské literatury“. Přesto jsou ale knihy, které tuto nálepku nosí právem a knihy Christoffera Carlssona mezi ně určitě patří. První knihu napsal v roce 2010 (u nás vyšla vloni pod názvem Případ Vincent Franke) a za svou třetí získal respektované ocenění švédské akademie detektivek (Svenska Deckarakademins) za nejlepší detektivní počin roku 2013. Přestože je mladý (narodil se v roce 1986), stal se jednou z nejzářivějších hvězd švédské kriminální literatury, vedle takových megastar jako Asa Larsson nebo Mari Jungstedt. Jednooký králík je jeho Carlssonův druhý román. Co píše anotace: V údolí za městečkem, kde Airman David strávil dětství, stojí opuštěný dům. Společně s pěti přáteli tu teď David tráví dlouhé letní dny - slunce, grilování, pití, sex a páchání krádeží pod rouškou noci. Kradené zboží ukrývají v domě. V malé skupině ale postupně narůstají rozbroje, pod povrchem to vře. Co se opravdu děje v údolí? Jednooký králík je napínavý román o malém místě, kde se dějí velké věci. Letní venkovský thriller s náladou, která se zadírá pod kůži. Příběh o lásce a přátelství, tajemství i lžích. výjimku a na Christoffera Carlssona se podívejte. 

David Vann: Srub

„Jestli při čtení knížky Cesta od Cormaca McCarthyho jsem měl depresi,
u čtení Ostrova Sukkwan jsem plakal ze spaní a lezl po zdi (jak mi ráno řekla manželka).“ Toto je ukázka z recenze jednoho z našich čtenářů k předchozí knize Davida Vanna Ostrov Sukkwan a myslím, že je více než výstižná. David Vann se asi nemůže slávou rovnat s Cormacem McCarthym (ten má přece jen na svém kontě víc zfilmovaných knih), ale i tak je jeho obliba úctyhodná – byl přeložen do 19 jazyků a podle svého profilu na Goodreads dostal 15 mezinárodních literárních cen. Důležitější jsou ale čtenáři, a ti jeho knihy obdivují. Srub je zatím poslední, kterou vydal v angličtině (letos mu vyšla ještě jedna kniha španělsky). Stejně jako v Ostrově Sukkwan zpracovává ožehavá psychologická témata: rozpadající se rodinné vazby, nedorozumění a odcizení mezi rodiči a dětmi, existenciální tíseň dýchající z nádherné, netečné divočiny. Gary si konečně plní dávný sen: na ostrově v aljašském jezeře začne budovat srub a se svou ženou Irene se v něm chce natrvalo usadit. Když však Irene vidí, že manžel pracuje čistě instiktivně a bez jakéhokoliv plánu a že stavba nedrží příliš pohromadě, začne o celém podniku pochybovat. Jejich dcera Rhoda se je snaží od přestěhování na ostrov odradit, ale odhodlaného a nekomunikujícího otce zviklat nedokáže. Rodiče tedy opouštějí dům na pevnině a se skrovnými zásobami a lukem vyrážejí k neobydlenému ostrovu.


Edwad Lewis Wallant: Nájemníci pana Moonblooma


Již řadu měsíců u nás existuje skvělá edice nakladatelství Plus „Pestrá řada“. Za zmínku stojí všech deset, ale vypíchnu třeba Květy temnoty Aharona Appelfelda nebo Život před sebou Romaina Garyho. Všechno to jsou knihy, které mají ambici stát se trvalou součástí našich knižních fondů. Nejinak je tomu u Nájemníků pana Moonblooma – o které anotace říká, že vám vleze pod kůži. Bývalý věčný student a idealista, nyní zaměstnaný u svého bratra Irwina jako správce domů vede obyčejný život. Co se musí stát, aby se bezkrevný a tichý sběratel nájmů probral k životu? Edward Lewis Wallant byl (zemřel v roce 1962, dvě z jeho čtyř knih byly vydány posmrtně) přirovnáván k Philipu Rothovi nebo Saulu Belowovi. Uvidíme, nakolik to srovnání sedí.

Matthew Dicks: Paměti imaginárního kamaráda


Máte imaginárního kamaráda? (přátelé na Facebooku se nepočítají) Max ho má – jmenuje se Budo. Budo je na světě už mnohem déle, než většina imaginárních kamarádů a navíc, vypadá jako normální člověk. Vidí a slyší ho pouze Max, osmiletý chlapec. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel. Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence. Pokud máte chuť na dojemný příběh, Paměti imaginárního kamaráda jsou skvělá volba.


Barbara Demicková: Není co závidět


Kolem KLDR je spoustu mýtů a fám. Některé se sem dostávají coby výplody senzacedychtivých novinářů, jiné jako dezinterpretace skutečných událostí v této stalinistické diktatuře. Severní Korea je izolovaná země, a tím pádem i tajemná. A co je tajemné, to nás provokuje k tomu, abychom t
o poznali. Kniha Barbary Demickové Není co závidět a nikdo z nás by tam nechtěl žít. KLDR je partně nejhorší totalitní systém moderní historie. Ve svém obývacím pokoji tam musíte mít velký portrét Vůdce, kterému se musíte ve státní svátky klanět. Sex se připouští jen za účelem plození nových dětí. A mnoho dalšího, pro nás Evropany nepředstavitelného. Demicková odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Je to zkrátka a dobře zajímavé, nicméně velmi znepokojivé čtení.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…