Přeskočit na hlavní obsah

Jussi Adler Olsen: Washingtonský dekret

Když se řekne „dobrý politický thriller“, většině lidem se vybaví Tom Clancy nebo John Grisham. Tento oblíbený žánr si ale vyzkoušela řada dalších spisovatelů, a někteří z nich se mohou mistrům oboru směle rovnat. Mezi ně díky Washingtonskému dekretu teď patří, přes určité výhrady, i Jussi Adler Olsen.
To jméno je nám dobře známé, především díky jeho skvělé sérii s Oddělením Q (Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v lahvi, Složka 64). Tato série jej proslavila za hranicemi domácího Dánska, ale spisovatelské úspěchy slavil již předtím. Napsal tři knihy, z nichž jedna, Washingtonský dekret, nedávno vyšla v češtině.

O co ve zkratce jde? Všeobecně oblíbený senátor slaví úspěch v prezidentské volbě a lid od něj čeká mnoho. Jenže, během volební noci je zavražděna jeho žena a tato tragédie zásadně ovlivní jeho uvažování i politiku. Pomocí prezidentských dekretů koncentruje moc ve státě, odstavuje politické oponenty, Kongres, Nejvyšší soud… V zemi se šíří strach a represe, ale prezident stále tvrdí, že toto vše je nutné pro bezpečnost země. Vrah jeho ženy je dopaden záhy – jedná se o otce jedné z jeho nejbližších spolupracovnic. Ten čeká v cele smrti na popravu, zatímco dcera bojuje za očištění jeho jména. Jenže, času moc nezbývá a v nových pořádcích je vše najednou úplně jinak.


První věc, kterou je třeba si uvědomit je doba, kdy tato kniha vznikla – vyšla v roce 2006, pět let po událostech z 11. září. Olsen je politolog a pokusil se zamyslet nad tím, jak daleko může dojít omezování svobody jménem vyšší bezpečnosti. Prezident Jansen má totiž bohulibý záměr, při jehož realizaci se řídí takovými naučkami, jako “Když se kácí les, létají třísky” nebo “Účel světí prostředky”. V kontextu zpráv o budování bezpečného světa v USA po 11. září je tato představa mrazivá. V moderní historii sice nikdy žádný politik tak daleko nezašel (alespoň co se západní civilizace týče), to ale nemůže zabránit literární licenci na míru ušité politickému thrilleru.

Co knize škodí je něco jiného. Pointa celého příběhu je v jiném motivu. Ne v politickém, ale osobním. Jsem toho názoru, že politický motiv, politická pointa by politickému thrilleru slušela mnohem víc. Navíc Olsen v doslovu ke knize navádí čtenáře k zamyšlení se nad tím, jestli náhodou v jeho popisovaném světě už nežijeme. Na pomoc si bere známé, dávno vyvrácené konspirační teorie. Ty jsou samozřejmě patřičně šokující a tím pádem přitažlivé, ale současně výrazně přitažené za vlasy. Jussi Adler Olsen tak se čtenáři hraje stejně lacinou hru na “...a co když to je pravda”, jako Dan Brown ve svých románech.

Tyto výtky ale neubírají knize na čtivosti a příběhu na zajímavosti. Jussi Adler Olsen napsal další dobrou knihu. Oddělení Q ale nečekejte.

70%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…