Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (80%)
Po megavelkém úspěchu Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel se velmi netrpělivě čekalo na to, jestli se autorovi povede napsat stejně dobrou druhou knihu. Laťka byla nasazena vysoko, Stoletý stařík se stal jedním z nejúspěšnějších debutů u nás, mluví se o něm prakticky stále a to už jsou dva roky od doby, kdy vyšel v češtině. Už čekat nemusíme, druhá kniha se jmenuje Analfabetka, která uměla počítat a v této recenzi jí budu říkat Analfabetka. Familierně, protože jsem si ji velmi rychle zamiloval.
Analfabetka se jmenuje Nombeko a vyrůstala v obřím jihoafrickém slumu. Vůbec neumí číst, ale shodou náhod (jedné z mnoha budoucích) umí skvěle počítat. Díky tomu nemusí vynášet latríny, ale pracuje v kanceláři, což je nejvyšší kariérní postup, jakého lze v tomto místě dosáhnout. Jenže Nombeko je mimořádná a tak míří výš a výš. Navrhuje jaderné hlavice, pak se vlivem další náhody dostane do Švédska a nakonec se ocitne v jedné místnosti se švédským králem a švédským premiérem. Na cestě od latríny ke švédskému králi ujde hodně dlouhou cestu a zažije spoustu neuvěřitelných věcí, které budou útočit na bránice čtenářů.
První otázka, která logicky napadne každého čtenáře Staříka se nabízí sama: Je Analfabetka lepší? Ta otázka je stejně tak logická, jako těžká a než na ni přinesu odpověď, bude muset přijít vysvětlení. Stařík, to je akční jízda absurdit. Příhody, které se mu staly by se patrně ve skutečném světě stát nemohly, navíc jednomu člověku. Ale to přece není důležité, humoristická literatura to snese, důležité je, jestli je humor chytrý a zábavný. A málokdo pochybuje o tom, že v tomto směru Jonas Jonasson odvedl nejlepší práci.
Analfabetka je trochu jiná. Zatímco ve Staříkovi se pomocí flashbacků dostáváme do Alanovy minulosti, tady je příběh vyprávěn chronologicky – ovšem vypráví se dvě dějové linie. V jedné sledujeme samotnou Nombeko a její emancipaci na jihoafrickém osudu a ve druhé její budoucí souputníky, kteří se ve Švédsku emancipují především sami od sebe. Jsou to dva bratři – jednovaječná dvojčata, z nichž ten jeden ani neexistuje – otec ho nenahlásil na úřadech. Jeden bratr bojuje proti království, druhý se snaží žít nohama na zemi. Jsou jak nebe a dudy, a přesto jsou nerozluční. Když do jejich života vpadne Nombeko, vše se dá do pohybu. V tomto je Analfabetka jiná a v tom je „hlavní příběh“ mnohem zajímavější.
No ale humoristická literatura není jen o příběhu, ale právě o tom humoru. Zde se vlastně opakuje model ze Staříka, a to s několika dost podobnými body. Nombeko se potkává s lidmi, které by za normálních okolností potkat ani neměla. A stejně jako ve Staříkovi, i zde hraje klíčovou úlohu jaderná zbraň. A i tady si na své přijdou hledači romantických příběhů. Ale ty příhody, které Nombeko prožívá jsou už moc crazy. Stále zůstávají zábavné a některé momenty (speciálně v závěru některé dialogy mezi králem a premiérem) vás rozesmějí tak, že budete vykázáni z prostředku veřejné dopravy. Ale celkový dojem je takový, že méně by bylo více. Stařík je také absurdní, ale většinou v rámci bujné fantazie. A v tom je jeho síla. Historky, které prožije Analfabetka (navíc je jejich eskalace a tím pádem posun příběhu vždy daná zvláštní náhodou) už tuto sílu nemají.
Kdybych to měl shrnout: myslím, že většina těch, kterým se líbil Stařík bude spokojená. Analfabetka není tak dravá, což vyváží zajímavější příběh, se kterým bude hodně čtenářů souznit. Chci ale ještě závěrem dodat, že mám raději, když má příběh nějakou nehumoristickou nadstavbu. Krásný případ je kniha Muž jménem Ove, která nedávno vyšla. I proto jsem na Analfabetku v závěrečném hodnocení trochu přísnější, ale myslím, že pokud hledáte vtipnou knihu na léto, s Analfabetkou chybu neuděláte.
První otázka, která logicky napadne každého čtenáře Staříka se nabízí sama: Je Analfabetka lepší? Ta otázka je stejně tak logická, jako těžká a než na ni přinesu odpověď, bude muset přijít vysvětlení. Stařík, to je akční jízda absurdit. Příhody, které se mu staly by se patrně ve skutečném světě stát nemohly, navíc jednomu člověku. Ale to přece není důležité, humoristická literatura to snese, důležité je, jestli je humor chytrý a zábavný. A málokdo pochybuje o tom, že v tomto směru Jonas Jonasson odvedl nejlepší práci.
Analfabetka je trochu jiná. Zatímco ve Staříkovi se pomocí flashbacků dostáváme do Alanovy minulosti, tady je příběh vyprávěn chronologicky – ovšem vypráví se dvě dějové linie. V jedné sledujeme samotnou Nombeko a její emancipaci na jihoafrickém osudu a ve druhé její budoucí souputníky, kteří se ve Švédsku emancipují především sami od sebe. Jsou to dva bratři – jednovaječná dvojčata, z nichž ten jeden ani neexistuje – otec ho nenahlásil na úřadech. Jeden bratr bojuje proti království, druhý se snaží žít nohama na zemi. Jsou jak nebe a dudy, a přesto jsou nerozluční. Když do jejich života vpadne Nombeko, vše se dá do pohybu. V tomto je Analfabetka jiná a v tom je „hlavní příběh“ mnohem zajímavější.
No ale humoristická literatura není jen o příběhu, ale právě o tom humoru. Zde se vlastně opakuje model ze Staříka, a to s několika dost podobnými body. Nombeko se potkává s lidmi, které by za normálních okolností potkat ani neměla. A stejně jako ve Staříkovi, i zde hraje klíčovou úlohu jaderná zbraň. A i tady si na své přijdou hledači romantických příběhů. Ale ty příhody, které Nombeko prožívá jsou už moc crazy. Stále zůstávají zábavné a některé momenty (speciálně v závěru některé dialogy mezi králem a premiérem) vás rozesmějí tak, že budete vykázáni z prostředku veřejné dopravy. Ale celkový dojem je takový, že méně by bylo více. Stařík je také absurdní, ale většinou v rámci bujné fantazie. A v tom je jeho síla. Historky, které prožije Analfabetka (navíc je jejich eskalace a tím pádem posun příběhu vždy daná zvláštní náhodou) už tuto sílu nemají.
Kdybych to měl shrnout: myslím, že většina těch, kterým se líbil Stařík bude spokojená. Analfabetka není tak dravá, což vyváží zajímavější příběh, se kterým bude hodně čtenářů souznit. Chci ale ještě závěrem dodat, že mám raději, když má příběh nějakou nehumoristickou nadstavbu. Krásný případ je kniha Muž jménem Ove, která nedávno vyšla. I proto jsem na Analfabetku v závěrečném hodnocení trochu přísnější, ale myslím, že pokud hledáte vtipnou knihu na léto, s Analfabetkou chybu neuděláte.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.