Přeskočit na hlavní obsah

Jean-Michel Guenassia: Vysněný život Ernesta G.

20. století mělo své hrdiny, a mělo jich hodně. Naprostá většina z nich ale zůstala v pozadí dějin. Jako Josef Kaplan, o kterém vypráví Jean-Michel Guenassia v knize Vysněný život Ernesta G. a který i svým jménem (Josef K.) odkazuje na absurditu století, ve kterém strávil svůj život.


Jean-Michel Guenassia se u nás proslavil svou knihou Klub nenapravitelných optimistů, která roce 2012 zazářila na českém knižním nebi. Téměř šestisetstránkovou knihu jsem tehdy viděl na každém rohu – v kavárně, v metru, na lavičkách v parku: četl ji téměř každý, s kým jsem se o knihách bavil. Vysněný život Ernesta G. byl tak očekáván s napětím. Kniha nedávno vyšla a tak jsem se jí podíval „na zoubek“.

Téma mě na první pohled zaujalo: československé dějiny v kontextu těch evropských vyprávěné prostřednictvím člověka, který celý svůj život prožil ve 20. století. Tím člověkem je Josef Kaplan, fiktivní postava, která je pojítkem mezi první a poslední stránkou. Nejdřív sledujeme jeho rebelská, pražská léta, později se stane lvem pařížských salonů a svůj život pak dožívá v Československu, kde mezitím proběhla únorová revoluce. Josef nejen, že pokračuje ve své lékařské kariéře, ale stává se také součástí systému. Rebelství je pryč, ideály se přetavily v ideologii.

Na jeho životní osudy jsou pak navěšené další postavy, které pomáhají dokreslovat osudy Čechoslováků v druhé polovině 20. století. Jestli bych měl na nějakém příkladu popsat tempo této knihy, představte si letadlo. Nastoupíte do něj, po chvíli začne pomalu a zdlouhavě rolovat po letišti, aby se v jedné jediné chvíli odlepilo od země a nabralo rychlost. Přesně takový je Vysněný život. Ten úvod, než se letadlo rozletí, je trošku zdlouhavý. Naštěstí ale v této části příběhu autor popisoval prostředí, které jsem neznal a které se mi zdálo čtenářsky velmi atraktivní: Josef Kaplan totiž odjel do Alžíru, kde se v institutu Louise Pasteura věnoval své vědecké práci. Stále jsem ale čekal na Ernesta G., alias Ernesta Guevaru, kterého jsem coby titulní postavu považoval také za postavu hlavní. Tou je ale stále Josef Kaplan, což mě trochu zmátlo.

Nicméně Ernesto G. přece jen na scénu přijde a události se dají do pohybu. Od té chvíle dostane poklidná, příjemná kniha úplně jiné tempo. Naše metaforické letadlo zahnulo na přistání a my se strachy připoutáme. Je škoda, že toto se děje až zhruba ve třetí třetině. Nicméně příběh, jak jej Guenassia vypráví, má styl, má šmrnc a dobrou pointu.

Z Vysněného života Ernesta G. si můžete odnést víc, než příběh Josefa Kaplana. Ernesto Guevara je víc, než jen romantickým symbolem z trička. Také z jeho ideálů se později stala ideologie, která s těmi ideály neměla pranic společného. Po Klubu nenapravitelných optimistech nás opět Jean-Michel Guenassia přesvědčil o tom, že umí skvěle vyprávět, a že má čich na velké příběhy. Knihu si přečtěte, litovat nebudete.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte