Přeskočit na hlavní obsah

Jean-Michel Guenassia: Vysněný život Ernesta G.

20. století mělo své hrdiny, a mělo jich hodně. Naprostá většina z nich ale zůstala v pozadí dějin. Jako Josef Kaplan, o kterém vypráví Jean-Michel Guenassia v knize Vysněný život Ernesta G. a který i svým jménem (Josef K.) odkazuje na absurditu století, ve kterém strávil svůj život.


Jean-Michel Guenassia se u nás proslavil svou knihou Klub nenapravitelných optimistů, která roce 2012 zazářila na českém knižním nebi. Téměř šestisetstránkovou knihu jsem tehdy viděl na každém rohu – v kavárně, v metru, na lavičkách v parku: četl ji téměř každý, s kým jsem se o knihách bavil. Vysněný život Ernesta G. byl tak očekáván s napětím. Kniha nedávno vyšla a tak jsem se jí podíval „na zoubek“.

Téma mě na první pohled zaujalo: československé dějiny v kontextu těch evropských vyprávěné prostřednictvím člověka, který celý svůj život prožil ve 20. století. Tím člověkem je Josef Kaplan, fiktivní postava, která je pojítkem mezi první a poslední stránkou. Nejdřív sledujeme jeho rebelská, pražská léta, později se stane lvem pařížských salonů a svůj život pak dožívá v Československu, kde mezitím proběhla únorová revoluce. Josef nejen, že pokračuje ve své lékařské kariéře, ale stává se také součástí systému. Rebelství je pryč, ideály se přetavily v ideologii.

Na jeho životní osudy jsou pak navěšené další postavy, které pomáhají dokreslovat osudy Čechoslováků v druhé polovině 20. století. Jestli bych měl na nějakém příkladu popsat tempo této knihy, představte si letadlo. Nastoupíte do něj, po chvíli začne pomalu a zdlouhavě rolovat po letišti, aby se v jedné jediné chvíli odlepilo od země a nabralo rychlost. Přesně takový je Vysněný život. Ten úvod, než se letadlo rozletí, je trošku zdlouhavý. Naštěstí ale v této části příběhu autor popisoval prostředí, které jsem neznal a které se mi zdálo čtenářsky velmi atraktivní: Josef Kaplan totiž odjel do Alžíru, kde se v institutu Louise Pasteura věnoval své vědecké práci. Stále jsem ale čekal na Ernesta G., alias Ernesta Guevaru, kterého jsem coby titulní postavu považoval také za postavu hlavní. Tou je ale stále Josef Kaplan, což mě trochu zmátlo.

Nicméně Ernesto G. přece jen na scénu přijde a události se dají do pohybu. Od té chvíle dostane poklidná, příjemná kniha úplně jiné tempo. Naše metaforické letadlo zahnulo na přistání a my se strachy připoutáme. Je škoda, že toto se děje až zhruba ve třetí třetině. Nicméně příběh, jak jej Guenassia vypráví, má styl, má šmrnc a dobrou pointu.

Z Vysněného života Ernesta G. si můžete odnést víc, než příběh Josefa Kaplana. Ernesto Guevara je víc, než jen romantickým symbolem z trička. Také z jeho ideálů se později stala ideologie, která s těmi ideály neměla pranic společného. Po Klubu nenapravitelných optimistech nás opět Jean-Michel Guenassia přesvědčil o tom, že umí skvěle vyprávět, a že má čich na velké příběhy. Knihu si přečtěte, litovat nebudete.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.