Přeskočit na hlavní obsah

JAK JSEM NA ŽIŽKOVĚ STRÁVIL NOC (LITERATURY)

Jít na Noc literatury, to není jen tak. Snad dvacítka míst, dvacítka knih a pět hodin… To se všechno nedá stihnout. Bylo mi jasné, že základem úspěchu Noci literatury bude kvalitní příprava. Nic jsem nepodcenil a připravil si mnou řečený manuál - jedenáctku toho, co chci vidět. O jedné věci však nebylo pochyb: všechno bohužel nestihnu.
Noc byla ještě v plenkách – na pomyslné kostelní věži odbila šestá hodina a já se tísnil v přeplněném bunkru Parukářka. Právě Parukářku jsem si vybral jako úvodní místo, pro své kouzlo a díky knize Tělo od Paola Giordaniho, kterou zde četl Igor Orozovič (nic si z toho nedělejte, také jsem o něm slyšel poprvé). Bunkr Parukářka je mimořádné místo, 16 metrů pod zemí se nachází báječný industriální prostor, ve kterém se zdá, že byste knihu hledali stejně marně, jako abstinenta v Poslanecké sněmovně.

Okouzlen bunkrem Parukářka vydal jsem se na druhý pól – do Betlémské kaple. Vůbec jsem netušil, že Praha má Betlémské kaple dvě: Tu historickou, ve které kázal mistr Jan a pak další na Žižkově. Postavena byla v roce 1914 a kdybyste nevěděli, že ji máte hledat, asi byste ji ani nenašli. Krásný duchovní prostor bohužel nebyl příliš dobře ozvučen, a tak jen vím, že pan Martin Pechlát četl z knihy Tma a spol. a že se jednalo o fotky a asi také o válku. Nic víc jsme v zadních řadách neslyšeli.

Noc literatury 2014 představila Žižkov se vším, co k němu patří: pajzly, divadla, sport, duchovní rozměr, pankeřina, studentský život a tak podobně. Žižkovská radnice reprezentovala oficiálnější tvář „Republiky Žižkov“. Honosná obřadní síň s monumentálním obrazem Bitva na Vítkově hostila Barboru Polákovou (na kterou se tak krásně dívalo), která četla z knihy Než usneš (která se tak dobře poslouchala). Tyto kontrasty – undergroundový bunkr a obřadní síň radnice – byly jedním z nejzajímavějších prvků letošní Noci literatury. Ukázaly, jak pestrobarevný je Žižkov a že má více podob, než se na první pohled zdá.

Další mou žižkovskou štací byl taneční sál v budově žižkovského Sokola. O tanec dnes samozřejmě vůbec nešlo, parket ovládla Ivana Chýlková, která četla z knihy Vražda na Hallandovi dánské autorky Pii Juulové (za zmršené skloňování se omlouvám). Ale to „nejlepší“ teprve mělo přijít.

Mluvil jsem o přípravě, která se zdála být pro letošní rok Noci literatury klíčovým faktorem (nejvíc míst v historii - celých 20), ale nakonec se ukázalo, že time management nebude tou hlavní starostí. Největší starostí se ukázaly být: žižkovské kopce. Když máte na přesun z místa A do místa B deset minut, nezdá se to být problém. Do chvíle, kdy je před vámi kopec, který musíte zdolat. Výšlap z Koněvovy do Seifertovy, kde je legendární podnik Kuře v hodinkách byl prostě šílený. Navíc se koukáte na hodiny a víte, že nechcete-li tam stát a čekat na začátek dalšího čtení, je těch deset minut proklatě krátká doba.

Nedal jsem to. Čekal jsem tedy dobrých dvacet minut před Kuřetem v hodinkách, ale to čekání se věru vyplatilo. Andrej Hryc je slovenský, velmi charismatický herec s hlasem, který by lámal skály a porazil slona. A nejen jeho hlas – když se vám podívá do očí, byli byste mu v tu chvíli ochotni slíbit téměř cokoliv. Četl z knihy My a oni / Oni a my Pavola Rankova a jeho přednes byl snad nejlepší z celé Noci. Přestože jsme byli upozorněni, že v zadní části sálu není slyšet, bylo slyšet dokonale. Mírně depresivní, ale o to více zajímavý příběh mě zaujal tak moc, že jsem si chtěl okamžitě tuto knih sehnat. Žel bohu, nelze. Tak nezbývá než doufat, že se někdo brzy vzchopí a tyto povídky od Rankova vydá.

Po téměř čtyřech hodinách lezení po žižkovském kopci jsem toho už začínal mít dost. Nechtěl jsem si ale ujít návštěvu Domu odborových svazů na samém okraji Žižkova. Tato zajímavá, funkcionalistická budova (kdysi v ní sídlil Všeobecný penzijní ústav) byla dějištěm čtení z knihy Konec jedné ságy Pétera Nádase. Ukázku četl další herec, kterého jsem předtím neznal - Ivan Lupták. Poklidné prostředí jednačky Domu odborových svazů některé z přítomných kolébalo k dřímotě – nebylo divu, protože se blížila desátá hodina večerní. A tak i pro mě byl Konec jedné ságy zároveň koncem jednoho příjemného večera.

Když jsme vycházeli z DOSu, nad Žižkovem vyšel úplněk.

Noc literatury předčasně dospěla. Letos se konala po osmé a znovu to byla velká a zajímavá událost. Po Žižkově, jehož komplikovanou (leč krásnou) duši je třeba absorbovat postupně, se proháněly stovky lidí s mapičkami a hledali další místo plné knih. Jsem rád, že letošní ročník byl právě zde, protože nikde jinde jsem nestrávil tolik barových nocí plných bizarnosti a extravagance, jako tady. A vím, že Žižkov má krásnou atmosféru, kterou je třeba umět odhalit. Noc literatury 2014 se o to pokusila a jsem přesvědčený o tom, že se jí to povedlo.

Tak za rok zase. A kde? Co třeba Karlín? :)

Fotogalerii najdete zde

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin