Přeskočit na hlavní obsah

Věra Nosková: Spoléhám na své čtenáře

S Věrou Noskovou se kamarádíme nějakých osm, možná devět let. Začalo to, když jsem dočetl její Bereme, co je a šel si pro podpis na knižní veletrh. Slovo dalo slovo a za pár dní jsme už seděli v hospodě a povídali si o knihách. Dělat s ní rozhovor je stejná radost, jako číst její knihy. Hezké čtení.

V  Bereme, co je popisuješ vztah hlavní hrdinky ke své matce. Jaké jsi měla dětství?
Do třinácti let docela pěkné. Byla jsem snivá copatá holčička, mívala jsem na starost o dost mladší bratry a bavilo mě věnovat se jim, jak jsem mohla, mizela jsem s nimi k nedaleké Otavě a do volné krajiny – bydleli jsme na okraji Strakonic. Hodně jsem četla, malovala, ve škole jsem byla premiantka. V naší domkářské ulici se zformovala parta kluků, takže jsem s nimi hrávala dětské hry i fotbal. Ráda jsem zpívala, doma i v dětském školním sboru. V létě si  sousedé občas vynesli v té klidné ulici židle před domky a klábosili, vzpomínám si, jak jsme společně pozorovali večer na obloze letící bod – sputnika, to mi bylo deset let. Nebo jak nás šlo deset patnáct sousedů do čekárny na nádraží, kde se objevila jedna z prvních televizí v našem okolí. S mým dospíváním se mi ovšem život změnil, neboť se změnilo především matčino chování, bylo prostě patologické a já to nechápala, trpěla jsem, pak nenáviděla, pohrdala. Nové časy odstartoval jeden její hysterický záchvat, nesnesla tehdy, že otčím jel navštívit sestru do Prahy, nedá se zapomenout scéna, kdy nad námi stála s dlouhým nožem...
Byla jsi rebelka, nebo ses těšila na klidný život pod křídly kolektivu?

Byla jsem rebel neveřejný, všechno ve mně se vzpíralo proti přikrčenosti, malosti a slídilství městečka s jeho bafuňáři, proti falši doby. Někdy v šestnácti mě oslovilo francouzské moderní umění, četla jsem životopisy, většinou živořících, malířů a soucítila s nimi, brali mě prokletí básníci, beatnici, už tehdy jsem si oblíbila dostupnou ruskou, americkou a francouzskou literaturu. Žvásty ve veřejném prostoru, všechno to soudruhování, závazky k výročí, vynucovanou lásku k sovětskému lidu jsem vnímala s posměchem a odporem. Tehdy bylo běžné, že jsme si dopisovali s dětmi ze Sovětského svazu, abychom se pocvičili v ruštině. Já vyfasovala Jelenu z lotyšské Rigy, která mi ovšem brzy napsala, že Lotyšsko bylo Ruskem za války okupováno a anektováno, že tisíce Lotyšů skončily v koncentrácích na Sibiři, že píší latinkou a doma rusky nemluví, že systém i Rusy vlastně nenávidí. V těch „pionýrských“ dopisech byly pěkně výbušné informace.
Jak a kde jsi prožila revoluci? Co jsi všechno dělala?

Revoluci jsem prožívala v Praze, chodila jsem i na demonstrace, i když špatně snáším jakýkoliv dav – zřejmě z něj mám lehčí fobii. Nemůžu tvrdit, že bych pro revoluci osobně něco  udělala, ale radovala jsem se z ní.
Co bylo pro tebe v dospívání nejvíc formující? Vnímala jsi ideologii?

Do patnácti let jsem byla tak trochu pionýrka. Sice mě nudily komunistické žvásty, ale v roce 1962, kdy jsem jako patnáctiletá ukončila základní školu, jsme ještě nic nevěděli o komunistických koncentrácích, zavíraných a týraných letcích z anglické fronty, o procesech a popravách v padesátých letech. Tedy nedostalo se to k nám, odrostlým dětem na malém městě. Zato letěl do vesmíru první člověk, Gagarin, to bylo ovšem euforické a ideologie z toho mohutně tyla. Protože jsem zpívala, malovala, hrála na kytaru, uměla se dobře vyjadřovat ústně i písemně, psala jsem básničky, recitovala, tak mě soužky učitelky zneužívaly na psaní kronik, nástěnky, zpívání a moderování ve sboru atd. No a děvčatům se líbí, když jsou v popředí a je o nich veřejně známo, že mají jaksi na leccos talent. Jenže nastoupila jsem do gymnázia, a díky některým lidem, informacím a knížkám jsem během půlroku dospěla a prožila přerod. Pionýrský šátek skončil v krabici potřeb na leštění bot, a já si pomalu uvědomovala, v čem žijeme. Také o tom je moje knížka Bereme, co je.
Díky Bereme, co je jsi získala spoustu věrných čtenářů. Jak dlouho vznikala?

Aniž jsem si představovala, že z toho jednou může být román, začala jsem některé vzpomínky zpracovávat do jakýchsi povídek už v roce 1973. To mi  bylo 26 let. Měla jsem za sebou dost šílený rok v pohraničí, zpracovaný později v románu Víme svý, bydlela jsem v Praze po podnájmech a chodila s mým mužem, tehdy ještě studentem. Vzpomínky na dětství a mládí dotíraly, občas jsem něco napsala... Už si nepamatuju, kdy toho bylo tolik, že z toho začal vznikat rukopis knížky, ale určitě se tak stalo až po revoluci, kdy skončila cenzura a každý psavec si vydechl. Jenže to mě zase pohltila novinařina. Z novinářského prostředí jsem napsala první prózu, jmenovala se Ten muž zemře a vydal ji Český spisovatel, který sídlil v domě, kde teď náhodou bydlíme. Tehdy jsem tomu ctihodnému nakladatelství svěřila i tehdejší verzi Bereme, co je, chtěli román vydat, ale to už prožívali ekonomickou agonii a v roce 1996 zkrachovali. Román jsem vylepšovala, připisovala další situace a postavy, přepsala ho ze třetí osoby do ich-formy, nakonec vyšel až o devět let později.
Přistupovala jsi ke svému debutu při psaní jinak, než když jsi psala pokračování a další knihy? Ovlivnil Tvé psaní úspěch Bereme, co je?

K psaní Bereme, co je jsem přistupovala nesystematicky, psala jsem sporadicky, pudově, vášnivě, ale jen občas, spisovatelka se ve mně teprve rodila. Sbírala jsem zkušenosti, odvahu. Opustila jsem kvůli té knížce nakonec své povolání a začala se románu věnovat naplno. Abych měla nejnutnější finance, občas jsem psala externě články, pracovala pro rozhlas. Konečně přišel vytoužený důchod, a s ním život, po němž jsem vždycky toužila. Mohla jsem v jednom tahu dokončit ten přenošený román. Pozdější knížky jsem tvořila s novými zkušenostmi, nepřerušovaně, s větším sebevědomím. Škoda, že jsem neměla už v dřívějších časech nějakou rentu, která by mě zbavila starosti o živobytí, mohla jsem se věnovat psaní už dřív. Ale v našich skromných poměrech to nebylo možné. Na druhé straně, to, že jsem vymetla nejrůznější profese, prostředí a poznala stovky lidí mi dodnes dodává materiál pro mé příběhy.
Proč sis Bereme, co je vydala vlastním nákladem?

Protože dvě nakladatelství, kterým jsem knížku poslala, mě odmítla. Bylo to pokořující. Představ si, kolik na té knížce bylo práce! Moc mi na ní záleželo. A oni si ten rukopis ani nepřečetli – jak jednou vysvětlovali v rádiu. Rukopisů jim prý chodilo moc, píše kdejaký grafoman, nemají na čtení neznámých autorů trpělivost. Já v té době měla už dva roky zaregistrované svoje nakladatelství, to kvůli knížkám skeptiků, které také nikdo nechtěl do edičního plánu, tak jsem si tu knížku vydala v něm. Synek mi udělal grafiku, nějak mi nedošlo, že by to chtělo radaktorku a korektorku, ostatně snažila jsem se ušetřit, měla jsem málo peněz. Knížka vyšla, já ji rozeslala do časopisů, recenzentům atd. Hned za dva dny se ozvala Jana Klusáková z rozhlasu, zahrnula mě nadšením, a telefonicky se mnou okamžitě natočila krátký rozhovor. A pak šlůs. Nikdo se už neozval, knížka se málo prodávala. Až po půl roce mi napsal Vladimír Just, ten knížku víc než chválil, zdál se jí být nadšený a napsal celostránkovou recenzi do časopisu Týden. Pak se to rozjelo. Desítky pochvalných recenzí, nominace na Magnesia Litera... Nového vydání se ujalo nakladatelství při Národním divadle, dělal se jeden dotisk za druhým. Když nakladatelství další ředitel Národního divadla zrušil, ujala jsem se dalších vydání opět já, ve svém nakladatelství Klika. I po devíti letech se knížka stále prodává a získává mi další čtenáře. Bereme, co je je moje vlajková loď..

Můžeš nějak shrnout výhody a nevýhody toho, že si své knihy vydáváš sama?

Výhody jsou úžasné – vzhledem k tomu, že jsou mé knížky spíš úspěšné. Se synem grafikem určím, jak bude knížka vypadat, kolik výtisků vydám a kdy. Nikdo o mně nerozhoduje, nikoho se nedoprošuju. Můj někdejší nakladatel si mi třeba dovolil říct, poté, co jsem se slušně ohradila proti odbyté a nevkusné obálce: Do toho nemáte co kecat! Takové zacházení autora otráví. Veškeré náklady sice musím zaplatit, ale dostanu pak zpátky vše, co která knížka vydělá, a mám o prodeji přehled – každý měsíc mi chodí hlášení od distributorů, kolik čeho prodali. Mám vždy dost knížek pro sebe, a můžu je rozdávat kamarádům. Musela jsem se naučit trochu toho účetnictví, vypisovat faktury a dodací listy. Nevýhodou je, že když za autora kope nakladatel, vypadá to líp. Ale já za sebe ani tak moc nekopu. Nenabízím se, nevnucuju se médiím a vůbec nikomu, celkem kašlu na reklamu. Mám už svůj okruh čtenářů, své webovky, kde si zájemci najdou, co nového jsem vydala.
Jaké to je vydávat v Česku knihy? Co je největší překážka a svízel?

Pro autora, který se ještě neprosadil a nemá v oboru přátele, kteří ho propagují, může být až zoufalé, že je stále odmítán, to má až rysy jakéhosi pohrdání. Zažila jsem to, a také proto mám ve svém nakladatelství Klika edici Otevřeno, kde vydáme knížku téměř každému, kdo ji vydat chce, pokud si zaplatí náklady. Ty umíme srazit na minimum a autorovi pak posíláme 90 % procent toho, co knížky vydělají. Navíc autor může mluvit do toho, jak bude knížka vypadat, někdy má dobré nápady, spolupracujeme s ním. Někteří chtějí jen pár desítek výtisků pro rodinu a přátele, jiní touží dostat svou knihu do obchodů. Knížek si pak autor může vzít kolik chce – vždyť si je zaplatil, že? Odmítli bychom vydat tvrdé porno, rukopis propagující rasismus, fašismus a komunismus a esoteriku. Je s tím hodně práce a zisk téměř žádný, ale děláme to jaksi navzdory velkým nakladatelům, kteří se k takovým autorům chovají až zhůvěřile. Jsou případy, že autor všechny náklady zaplatí, a rozhodně se jeho penězi nešetří, oni pak knížku prodávají, ale ze zisku mu vůbec nic nedají. A chce-li nějaké knížky navíc, tak si je musí od nich koupit, i když si všechno zaplatil. Neuvěřitelné.
Velká svízel je také to, že jsou knížky poměrně drahé. Je to ale tím, že se o zisk z nich dělí stát se svým DPH, nakladatel, který platí redaktora, korektora, grafika a tiskárnu, distributor se svými sklady a vozovým parkem, knihkupec, který platí nájem za prodejnu, platy prodavačkám atd. Většinou kolem deseti procent z prodejní ceny dostává autor, bez něhož by ta knížka prostě nebyla.
Knižní trh a jeho aktéři včetně autorů jsou také handicapováni omezeným počtem čtenářů v naší malé zemi. A překlady současných autorů do jiných jazyků jsou závislé spíš na náhodě.
Jak se jako nakladatelka díváš na marketing? Jakou propagaci dopřáváš svým knihám?

Reklamu a propagaci dost zanedbávám. Nechávám to na šuškandě a taky spoléhám na to, že mám několik desítek tisíc čtenářů. Občas mě požádá nějaký časopis o povídku či rozhovor, v televizi běžela Třináctá komnata Věry Noskové, také jsem byla u Jana Krause – ale to vždy vychází z jejich nápadu a zájmu, já se nikde nenabízím, je to proti mé povaze.
Vím, že hodně jezdíš za svými čtenáři. Kromě zvýšeného zájmu o Tvé knihy – co Ti to přináší?

Radost z nových setkání s lidmi, kteří mají rádi knížky, často i ty moje, poznávání vlasti, měst a městeček, zpětnou vazbu od čtenářů. Mám ty výjezdy ráda, vždycky, když se vydám na cestu za čtenáři, těším se a mám dobrou náladu. Zažívám i bizarní situace, zvláště s přespáváním, jednou jsem spala v modlitebně na faře, jindy přímo v knihovně na matraci v dětském koutku mezi plyšáky, také u čtenářky, v Písku spím u knihovnice, která se za ta léta stala mou kamarádkou. Mám ráda knihovny a knihovnice,  v prostředí, kde jsem vyrůstala knížek moc nebylo, a tak jsem docházela do knihovny už od nějakých sedmi let, vnímám to prostředí s metráky knížek téměř jako domov. Líbí se mi, že dnešní knihovny plní i významnou funkci kulturní instituce, pořádají akce pro děti, čtenáře, seniory. Občas mě zvou na besedy ale i jiné kulturní instituce nebo třeba gymnázia nebo zas kluby seniorů, párkrát jsem byla besedovat v cizině – Slovensko, Kanada, Německo...
Názvy knih si vymýšlíš sama? Být básnířkou byl tvůj nápad? Proč jsi tu knihu pojmenovala zrovna takto?

Asi z bezradnosti. Možná to není dobrý název, ale už se stalo. Nějak jsem tím chtěla asi deklarovat, že jsem moc „chtěla bý básnířkou“, ale víc už nevyplodím... stala jsem se prozaičkou.
Pověz mi: co si myslíš o e-knihách? Někteří je vnímají jako hrozbu, jiní zase jako novou příležitost pro knihy. Jak je vnímáš Ty?

Myslím, že v této chvíli a u nás těžkou konkurencí pro papírové knihy nejsou. Přikláním se k názoru, že ti, co si kupují e-knihy, si moc nekupují papírové knihy a naopak. Já mám do elektronické podoby konvertováno 5 knih, zpočátku se prodávaly – tedy jen desítky, teď už skoro vůbec, zatímco všechny mé knížky v papírové podobě se prodávají pořád. Jednou možná e-knihy nad těmi papírovými početně převáží – pokud jde o prodej. Mám čtečku a zpočátku to byla má oblíbená technická hračka, ale vadí mi, že její „stránky“ pojmou tak málo textu, pokud nechci mít písmenka nepatrná. Takže si ji dnes beru hlavně na delší cesty, je ideální, díky podsvícení, na noční přejezdy autobusem, na čtení pod noční oblohou. Brzy pojedu s partou jarní vodu – Lužnici, vezmu si čtečku do lodního pytle.
Protože jsou Tvé knihy hodně osobní a autobiografické, musím se zeptat: Jaký je rozdíl mezi Tebou a Tvými hrdinkami?

Pokud jde o mou trilogii (Bereme, co je, Obsazeno, Víme svý) tak skoro žádný. A například hrdinky ve sbírce povídek Ve stínu mastodonta jsem podělila v různé míře svými zážitky, některými svými postoji a povahovými rysy. Občas se mi povede i příběh, který se mnou nemá nic společného, takový je například v povídce Ve stínu mastodonta.
Napsala jsi dvě knihy, které osobně vnímám jako odpověď modernímu feminismu. Proč je pro Tebe feminismus tak velké téma?

Feminismus ani tak ne, jako slábnoucí role a uznání kvalit muže. Vypjatý feminismus v tom má také prsty, ale je to způsobeno celkovou atmosférou v západní společnosti, která se tolik zastává, někdy jen takzvaně, znevýhodňovaných skupin obyvatelstva – ženám, homosexuálům, Romům, handicapovaným, seniorům... Zdravý, normální natož bílý muž se svými problémy nikoho nezajímá. Ten ať hlavně pracuje, platí daně, živí ženu a děti nebo platí alimenty. Jako první je vždy podezříván, okopáván, po rozvodu často obrán. Přitom muži jsou často křehcí, mnozí mají v jistém smyslu duši dítěte, dají se snadno oklamat, především ženami. Z toho ovšem vyjímám muže – politiky. To je zvláštní lidská sorta.
Co ráda čteš? Máš nějaké oblíbené téma?

Dobré romány a povídky velkých autorů. Řadím k nim především Bernarda Malamuda, Philipa Rotha, Isaaca B. Singera, George Orwella, z Rusů Čechova, Bulgakova, Babela, Musela bych vyjmenovat tak padesát šedesát autorů. Jako bonbonek si občas dám sci-fi a čtu občas vědecko populární knížky a časopisy.
Neláká Tě napsat nějaký z moderních žánrů? Sleduješ trendy, jako severská krimi, erotická literatura a tak?


Severskou literaturu čtu ráda, i krimi, chladnou mě nechává dnešní literární minimalismus a komiksové knížky. Erotická literatura – zatím jsem četla dvě takové knížky – mě nebaví, připadá mi prvoplánová a v jistém smyslu komická.Vypočítaná a vypočítavá. Nové trendy mě zatím nelákají, ale zkouším psát filmové scénáře a vymýšlím knížku pro děti.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kam v Praze pro knihy?

S koncem oblíbeného knihkupectví v Kaprově ulici se objevovaly výkřiky o tom, jak mizí tradiční knihkupectví a jak už pomalu není kam chodit pro knihy. Tak jsem se rozhodl dát dohromady pár tipů. Další, ty vaše, uvítám v komentářích pod článkem či na sociálních sítích.

Co vyjde během jarního Velkého knižního čtvrtku?

Rovnou vám říkám, že odpověď na otázku v názvu článku zatím neznám. Napnul jsem ale veškeré síly, abych to zkusil odhadnout a tady jsou mé spekulace. Vzhledem k charakteru tohoto článku se dočtete jen oficiální anotace knih a link na web Kosmasu, který tuto legendární knižní akci pořádá. Velký knižní čtvrtek bude 16. 3. 2017 – tedy pokud se Kosmas bude držet svého zaběhnutého schématu (třetí čtvrtek v březnu).

Za zmínku stojí, že v tomto VKČ poprvé bude chybět titul z Knihy Zlín, a to proto, že Knihu Zlín akvírovala konkurenční distribuce, respektive Albatros Media. Tím pádem by Kosmas nemohl mít distribuční exkluzivitu, což je podmínka zařazení do VKČ.

Ještě jednou opakuji, že tento seznam je čirá spekulace a pravděpodobně bude finální seznam titulů ve Velkém knižním čtvrtku odlišný. Věřím ale, že těch odlišností moc nebude :-)