Přeskočit na hlavní obsah

Jak vzniká kniha 3: Redakční zpracování

Na konci minulého vyprávění o vzniku knihy udělal překladatel tečku za rukopisem a odeslal nám ho vytištěný do redakce. Ano, vytištěný. Samozejmě víme, že se dají úpravy v textu dělat počítačově. Ale na druhou stranu víme i to, že na papíře a s tužkou v ruce odvede redaktor lepší práci. Tak nějak líp vidí chyby a jiné nedostatky, dalo by se říct. S elektronickou verzí textu samozřejmě pracuje také, ale ta má funkci pouze pomocnou.

Redigovat knihu totiž není stejné jako tutéž knihu číst. Čtenář se chce začíst a nechat se pohltit dějem, jazykový redaktor to má přísně zakázáno. Když si rukopis přebírá k prvnímu čtení, dostane od odpovědné redaktorky veškeré nezbytné informace o knize samotné, o autorovi, o překladateli... a také si společně podebatují o tom, na co je třeba dávat obzvlášť velký pozor, případně co upravit či lehce pozměnit tak, abychom dodrželi základní pravidlo z minula: aby měl český čtenář z knihy naprosto stejný zážitek jako čtenář originálu.

Redaktor si rukopis i originál odnese domů a může začít pracovat. Překlad čte paralelně s originálem; vlastně se dá říct, že při prvním redakčním čtení se stává jakýmsi spolutvůrcem překladu. Hlídá celou řadu věcí, například jestli hrdinka historického románu nepoužívá předmět, který v té době ještě neexistoval. Jestli všechny postavy mluví jazykem, který odpovídá jejich věku, společenskému postavení i situaci, v níž se právě nacházejí. Jestli náhodou někdo nezavírá dveře, které už někdo jiný zavřel o dvě stránky dřív. Jestli je pro českého čtenáře srozumitelný kulturní kontext, do něhož cizokrajný autor zasadil významnou pasáž děje. A tak dále. Kdybychom chtěli v tomto výčtu pokračovat, byl by to velmi dlouhý článek.

Při prvním redakčním čtení se klade důraz zejména na tyto stylotvorné aspekty. Jakmile má redaktor hotovo, odešle popsaný rukopis zpátky překladateli, který upraví text v duchu redaktorových připomínek a podnětů a poté udělá to, čemu se říká autorská korektura. To znamená, že si svůj překlad pečlivě pročte a vycizeluje k dokonalosti, protože to je naposledy, kdy to může udělat. Když se totiž setká se svým dílem setká příště, bude už z něj hotová kniha.

Finální verzi rukopisu odevzdáme typografovi k sazbě (o něm si budeme povídat příště, dnes ho jen tak letmo zmíníme). Ten upraví text do podoby, kterou bude mít v hotové knize, a vytiskne ho pro druhé redakční čtení. Znovu nastupuje jazykový redaktor, který nejprve zkontroluje, jak si text stojí v porovnání s rukopisnou verzí, a pak se může pustit do druhého čtení. Neměl by se už pouštět do rozsáhlých úprav a přepisovat celé odstavce, protože by tím rozhodil sazbu. Naopak - hledá-li synonymum pro výraz užitý třikrát na jedné straně, snaží se najít takový, který bude mít shodný nebo velmi podobný počet písmen. A podobným způsobem piluje další nedokonalosti, které zná běžný čtenář z hodin českého jazyka: chybnou větnou stavbu, interpunkci...

Typograf následně tyto zásahy zanese do vysázeného textu, poopraví to, co se kvůli redakčním zásahům posunulo nebo přehodilo, a může text vytisknout znovu, pro korektora. To je člověk, který hlídá poslední "maličkosti". Dávám to do uvozovek, protože to jsou paradoxně nejviditelnější chyby: nejčastěji překlepy. Většina korektorů pracuje tak, že si knihu polohlasem předčítá, poněvadž tímto způsobem kontrolují správnost textu hned dvěma smysly (a zvyšují tím pravděpodobnost, že jim žádná chybka neunikne).

Jakmile korektor dokončí svou práci, zanese typograf jeho opravy a my v redakci naposledy zkontrolujeme, jestli je všechno opraveno tak, jak má. Teprve nyní, po čtvrté kontrole, lze text považovat za způsobilý k odevzdání do tiskárny. Někdy následují ještě další čtení, ale to je vyjímka: například u náročných historických publikací s rozsáhlým poznámkovým aparátem nebo u překladů, které se překladateli želbohu moc nepovedly a bylo je třeba do větší či menší míry víceméně přepsat, přepracovat (a to je hrozná práce, věřte, mnohem náročnější než překlad samotný!).

Standardní jsou však ony čtyři kroky redakčních úprav. Celý proces trvá dva až tři měsíce, než můžeme ve výrobním harmonogramu zaškrtnout políčko "hotovo". V dnešním vyprávění jsme však vynechali důležitou součást této fáze vzniku knihy: grafiku. Samozřejmě že nejdůležitější je děj, ale kdybychom nevěnovali pozornost tomu, jak kniha vypadá a jak je "čtenářsky přívětivá", určitě bychom o část čtenářské přízně přišli. Ostatně - určitě už jste v knihkupectví sáhli po nějaké knize jen proto, že vás zaujala její obálka, je to tak? A možná vás jiná kniha odradila tím, že má příliš drobné písmo...

Ale o všech těchto grafických rozhodnutích a pracích si budeme opravdu vyprávět až příště.


Autorka: Karin Lednická

Publikováno: http://www.dominoknihy.cz/novinky/jak-vznika-kniha-3-redakcni-zpracovani

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.