Přeskočit na hlavní obsah

Volání Kukačky – recenze


Přibližně po roce se fanoušci J. K. Rowlingové dočkali nové knihy. Autorka si vybrala pseudonym Robert Galbraith, pod kterým chtěla vydat knihu bez mediálního buzzu a kampaně. Chtěla si ověřit, jak se bude její kniha prodávat bez nálepky "Made by Rowling". Chtěla si ověřit, jak budou reagovat kritici. Jak její kniha dopadla? Má vůbec smysl číst Rowlingovou bez kouzelných předmětů a bez obrýleného hrdiny?


Hned v úvodu chci ocenit odvahu Roberta Galbraitha: v době, kdy se severští i neseverští autoři předhánějí v tom, čí kniha bude drsnější, a kdy se předhánějí v akčnosti nejen událostí, ale především hlavních hrdinů, Galbraith šel jinou cestou. Je to návrat ke kořenům anglické detektivky. Tam, kde Nesbo, Mankell nebo French potřebují akci, krev a hrůzu, stačí hlavnímu hrdinovi Cormoranu Strikovi konverzace. Je to čistá dialogová detektivka, kdy vyšetřování probíhá na základě výslechů podezřelých.


Cormoran Strike je soukromé očko, bývalý voják s jednou nohou – o tu druhou přišel během své služby v armádě. Právě se rozešel se svou snoubenkou a přespává v kanceláři na armádním lehátku. Má novou, dočasnou sekretářku Robin, která ho ze začátku trochu rozčiluje, nicméně ihned si všimne, jak užitečnou pomoc mu poskytuje. V ten samý den, kdy u něj Robin nastoupí, dostane Cormoran nový případ: Bratr modelky, která zemřela před třemi měsíci pádem z okna, ho požádá o přezkoumání její smrti. Policie tehdy případ odložila jako sebevraždu, ale její bratr je přesvědčený o tom, že to byla vražda. Cormoran si uvědomuje, že všechno nasvědčuje policejní verzi, ale protože potřebuje peníze, přijme štědrou zálohu na honorář a začíná objevovat svět high-society a modelingu.

Podobně jako v Prázdném místě, které jsem ale nedočetl (a chystám se to napravit), i zde máme pestrou paletu postav. Namátkou: Vrátný, uklízečka, šofér, modelčin bratr, matka, kamarádka, kolegyně, návrhář, modelčin přítel, její biologická matka, rapper, strýc, a mnoho dalších (to “její” je pekelné a ten “rapper”, který “její” není, z toho dost ční, když je uprostřed dvou “její”:)). Udržet si přehled, jaký má která postava vztah ke Kukačce (tak se modelce přezdívalo) a jaké mají vztahy mezi sebou, není snadné, ale měl jsem s tím menší problém, než u Prázdného místa. Času na to čtenář má dost, protože první polovina knihy připomíná pomalu tekoucí lávu, jakousi pozvolnou přípravu na druhou polovinu, kdy se rozplétají motivace jednotlivých postav a kdy se začnou vykreslovat jejich plné charaktery.

Volání Kukačky je mimořádně dobře napsaná detektivka – dialogy jsou přesvědčivé a silné, právě v nich spočívá kouzlo knihy. Také i závěrečná konfrontace probíhá velmi klidně – Cormoran vysvětluje své poznatky a předkládá důkazy a vy čekáte, kdy se začne střílet, nebo kdy někdo na někoho hodí bombu. Nic takového se nestane a nic takového ani potřeba není.

Současně si Galbraith se čtenářem dost hraje na kočku a myš, když opakovaně poukáže na jistou skutečnost a nakonec se zjistí, že v celkovém příběhu tato skutečnost nehraje žádnou roli. A to dokonce ani tehdy, když na tuto skutečnost přímo ukazuje jiná skutečnost, která má nakonec jiný význam, než který si čtenář myslel.

Knize v zásadě mohu vytknout dvě věci: prvních asi 100 stran je opravdu příliš pomalých. Není to nudné, ale drží vás spíš zvědavost a seznamování se s Cormoranem Strikem (kterého si prostě zamilujete). Doufejme, že Robert Galbraith ve své druhé knize, která vyjde v češtině na začátku příštího roku, podstatně zrychlil úvodní tempo. Druhá výtka je několik klišé, na která při čtení narazíte. Opravdu je nutné, aby byl módní návrhář teplý a afektovaný? Skutečně je potřeba, aby byl detektiv tak zhýralý, prakticky na společenském dně? Myslím, že si to mohl Galbraith odpustit, stejně jako onu lehce sociální notu (která sluší spíš severské tradici thrillerů).

Volání Kukačky je skvělý start velmi nadějné krimi série. Ví se, že budou minimálně tři části - druhá vychází v angličtině letos v červnu a na třetí se pracuje. Po letech expanze thrillerové krimi ze severu je první kniha Roberta Galbraitha (a současně nejnovější kniha J. K. Rowlingové) příjemně osvěžující..

80%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…