Přeskočit na hlavní obsah

Thriller, který se opravdu stal

Setkala jsem se s Monikou Le Fay, která čtyřikrát vydala knihu “Byly jsme tam taky” od Dagmar Šimkové. Před tím vyšla ještě v zapomenutém vydání v roce 1991 a poprvé v Sixty-Eight Publishers v roce 1980. Hrůzné svědectví ukrutnosti komunistické zvůle. Setkala jsem se s Monikou Le Fay a mám v uších její větu: “Jak to, že tu knihu stále zná tak málo lidí?” Setkala jsem se s Monikou Le Fay v Táboře a ona byla překvapená, že studenti střední školy neznají Dagmar Šimkovou, která symbolizuje statečnost a neústupnost vůči zlu, která nepodlehla a která pochází z nedalekého Písku.



Pominu fakt, že nejen studenti, ale i další Táboráci neznají často ani Vlastu Kálalovou z ještě bližších Bernartic, filosofa Bohumíra Janáta nebo Petra Zenkla a že mapa Paměti národa je kolem Tábora téměř bílá. Trápí mě ale, že na nabídku setkání s nakladatelkou, která vlastní péčí stále dokola vydává knihu, která je tak důležitým svědectvím, odmítlo několik středních škol. V kontextu nedávné veřejné exhibice komunismu v televizi a událostí na Ukrajině mě to děsí.

Kniha Byly jsme tam taky je kromě nesporné dokumentární kvality velmi dobře literárně zpracované téma. Bohatý jazyk, skvělá stylistika a větná stavba. Jazyk bezvadně slouží příběhu, dá-li se to takto nazvat. Líčení osudu mladých žen, které pro nic za nic stárly v hrůzách komunistických věznic a lágrů, byly ponižovány až na samé dno lidskosti a k tomu zvládaly studovat náročné vědní obory bez opory studijních materiálů jen na základě vědomostí jednotlivých z nich, dokázaly se zas a znovu stavět proti ukrutnosti a zlobě svých věznitelů, toto líčení nechává v člověku velké ticho a bolest.

Známe knihy Jiřího Stránského, Evy Kantůrkové, básně Jana Zahradníčka. Připojme ke jménům s tematikou nesvobody za mřížemi i Dášu Šimkovou. Její kniha byla Ministerstvem školství ČR zařazena na seznam literatury vhodné pro studium 20. století, je to dobrá učebnice do mozaiky naší historie a skvělý příklad kvalitní literatury. Není divu, že byla kniha několikrát zmíněna v anketě Kniha roku Lidových novin, že inspirovala ke dvojímu dramatickému zpracování pro divadlo, že byla převedena do rozhlasové formy jako četba na pokračování, soudní přelíčení bylo v roce 2011 zopakováno v rámci festivalu MeneTekel… Je to příběh, který chytne u srdce a zastaví krev v žilách, je to příběh, který je třeba znát.

Kniha je velmi tíživá a přesto plná naděje. Ženy, které “tam” byly se nikdy nevzdaly. Myslím, že je třeba se nevzdávat i dnes, nejen ve snaze, aby osud Dáši Šimkové - té krásné holky z vily nad řekou, nebyl zapomenut, ale aby se takové osudy už neměly šanci objevit.

Odkazy:

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin