Přeskočit na hlavní obsah

Thriller, který se opravdu stal

Setkala jsem se s Monikou Le Fay, která čtyřikrát vydala knihu “Byly jsme tam taky” od Dagmar Šimkové. Před tím vyšla ještě v zapomenutém vydání v roce 1991 a poprvé v Sixty-Eight Publishers v roce 1980. Hrůzné svědectví ukrutnosti komunistické zvůle. Setkala jsem se s Monikou Le Fay a mám v uších její větu: “Jak to, že tu knihu stále zná tak málo lidí?” Setkala jsem se s Monikou Le Fay v Táboře a ona byla překvapená, že studenti střední školy neznají Dagmar Šimkovou, která symbolizuje statečnost a neústupnost vůči zlu, která nepodlehla a která pochází z nedalekého Písku.



Pominu fakt, že nejen studenti, ale i další Táboráci neznají často ani Vlastu Kálalovou z ještě bližších Bernartic, filosofa Bohumíra Janáta nebo Petra Zenkla a že mapa Paměti národa je kolem Tábora téměř bílá. Trápí mě ale, že na nabídku setkání s nakladatelkou, která vlastní péčí stále dokola vydává knihu, která je tak důležitým svědectvím, odmítlo několik středních škol. V kontextu nedávné veřejné exhibice komunismu v televizi a událostí na Ukrajině mě to děsí.

Kniha Byly jsme tam taky je kromě nesporné dokumentární kvality velmi dobře literárně zpracované téma. Bohatý jazyk, skvělá stylistika a větná stavba. Jazyk bezvadně slouží příběhu, dá-li se to takto nazvat. Líčení osudu mladých žen, které pro nic za nic stárly v hrůzách komunistických věznic a lágrů, byly ponižovány až na samé dno lidskosti a k tomu zvládaly studovat náročné vědní obory bez opory studijních materiálů jen na základě vědomostí jednotlivých z nich, dokázaly se zas a znovu stavět proti ukrutnosti a zlobě svých věznitelů, toto líčení nechává v člověku velké ticho a bolest.

Známe knihy Jiřího Stránského, Evy Kantůrkové, básně Jana Zahradníčka. Připojme ke jménům s tematikou nesvobody za mřížemi i Dášu Šimkovou. Její kniha byla Ministerstvem školství ČR zařazena na seznam literatury vhodné pro studium 20. století, je to dobrá učebnice do mozaiky naší historie a skvělý příklad kvalitní literatury. Není divu, že byla kniha několikrát zmíněna v anketě Kniha roku Lidových novin, že inspirovala ke dvojímu dramatickému zpracování pro divadlo, že byla převedena do rozhlasové formy jako četba na pokračování, soudní přelíčení bylo v roce 2011 zopakováno v rámci festivalu MeneTekel… Je to příběh, který chytne u srdce a zastaví krev v žilách, je to příběh, který je třeba znát.

Kniha je velmi tíživá a přesto plná naděje. Ženy, které “tam” byly se nikdy nevzdaly. Myslím, že je třeba se nevzdávat i dnes, nejen ve snaze, aby osud Dáši Šimkové - té krásné holky z vily nad řekou, nebyl zapomenut, ale aby se takové osudy už neměly šanci objevit.

Odkazy:

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Kdo je ve skutečnosti Paulo Coelho?

Nejprodávanější brazilský spisovatel. Mystik. Myslitel. Literární ikona a charismatický guru, ze kterého vlhnou nejedny hispanistické kalhotky. Jeho věty se šíří po internetu i mimo něj, jeho myšlenky dnes zná téměř každý. Kdo je ale ve skutečnosti Paulo Coelho?