Přeskočit na hlavní obsah

Nejlepší Nesbø? Červenka!

Psát recenzi na knihu, u které jsem dlouho před vydáním doufal, že bude dobrá, není snadný úkol. Jak se oprostit od očekávání? Jak se oprostit od toho šimrání, které cítím pokaždé, když vezmu knihu Joa Nesbøho do ruky? Červenka, třetí případ Harry Holeho, to neměla lehké.
Příběh si můžete přečíst z anotace, takže jen stručně: Harry Hole postřelí agenta tajné služby během návštěvy amerického prezidenta a je tak “odklizen” do kanceláře, aby s ním nebylo dalších těžkostí. Jenže Harry není člověk, který by se nechal snadno odklidit, že ano, takže se pustí do případu, který zasahuje hodně vysoko. Jde o pašování zbraní do Norska, ve kterém mají prsty i norští neonacisté.


Jo Nesbø nepíše detektivky. Je třeba si tuto skutečnost uvědomovat pokaždé, když se pustíte do čtení některé z jeho knih. Píše thrillery s detektivní zápletkou, což je na první pohled jemný, ve významu však podstatný rozdíl. Autor thrillerů si může dovolit dějové twisty, které zamíchají kartami a znepřehlední situaci. Jo Nesbø těchto twistů využívá poctivě a s oblibou. Na jednu stranu si tím ulehčuje psaní – dějový obrat je čtenářsky atraktivní a příběhu dodá novou šťávu. Na druhou stranu – dvousečnost této spisovatelské zbraně spočívá v tom, že takový twist musí dávat smysl a nesmí v příběhu působit jak pěst na oko. Naštěstí to není tento případ.

Dalším silným prvkem knihy jsou dvě časové linie, ve kterých se příběh odehrává. Jedna je v současném Norsku a druhá během 2. světové války. Opět – nebudu popisovat příběh, který si po snadném googlení najdete sami. Spíš se chci zastavit nad tím, co Jo Nesbø ukázal i v jednom z pozdějších dílů holeovské série - Spasitelovi. I tam se vracel do minulosti a obě knihy jsou podobné v jedné zásadní věci: Propojení dějin a přítomnosti. To, co se odehrálo o šedesát let dříve, má zásadní dopad na to, co se odehrává v současnosti. Harry Hole se tak musí vydat do zákopů na východní frontě, aby mohl rozplést případ, na kterém pracuje a který velmi tragicky ovlivnil i jeho život. Jo Nesbø se po vzoru amerických thrilleristů nepouští do společenské kritiky (kterou můžete znát třeba od ikonického Stiega Larssona, Henninga Mankella nebo nové hvězdy dánské literatury Jussi-Adler Olsena). Jeho knihy nemají poukázat na problémy norské společnosti, ani tyto problémy nemají reflektovat. Tím se nejvíc odlišuje od celé oné severské vlny a možná právě proto je tak globálně úspěšný.

Chci také tuto knihu uvést do souvislostí v rámci celé série. Jak pozorný čtenář ví, knihy Joa Nesbø tu vycházejí tak trochu na přeskáčku a Červenka vlastně vyplnila chybějící mezeru. Proč tomu tak je by bylo na samostatný článek. Nicméně – právě Červenka ukazuje, proč je dobré číst “holeovky” postupně. To, co se řešilo v těch pozdějších, tedy neutěšený život ochlasty Harryho, má kořeny právě v začátku série.

Červenka Joa Nesbøho není tak akční jako pozdější části, jmenovitě například Pentagram, Sněhulák, nebo Levhart. Je to ale spíš dobře. Harry Hole je tu uvěřitelnější, než když později nabere některé téměř nadpřirozené vlastnosti. Jemný sžíravý humor příjemně koření napínavé pasáže. V kontextu celé série mám pocit, že Červenka je jednou z nejpodařenějších částí a v mém pomyslném žebříčku je mezi tři nejlepší knihy Joa Nesbøho.

Hodnocení: 90%

Komentáře

  1. A very interesting and nice blog.
    Greetings from Portugal

    Paulo Gonçalves
    http://viajaredescobrir.blogspot.com

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…