Přeskočit na hlavní obsah

Nejlepší Nesbø? Červenka!

Psát recenzi na knihu, u které jsem dlouho před vydáním doufal, že bude dobrá, není snadný úkol. Jak se oprostit od očekávání? Jak se oprostit od toho šimrání, které cítím pokaždé, když vezmu knihu Joa Nesbøho do ruky? Červenka, třetí případ Harry Holeho, to neměla lehké.
Příběh si můžete přečíst z anotace, takže jen stručně: Harry Hole postřelí agenta tajné služby během návštěvy amerického prezidenta a je tak “odklizen” do kanceláře, aby s ním nebylo dalších těžkostí. Jenže Harry není člověk, který by se nechal snadno odklidit, že ano, takže se pustí do případu, který zasahuje hodně vysoko. Jde o pašování zbraní do Norska, ve kterém mají prsty i norští neonacisté.


Jo Nesbø nepíše detektivky. Je třeba si tuto skutečnost uvědomovat pokaždé, když se pustíte do čtení některé z jeho knih. Píše thrillery s detektivní zápletkou, což je na první pohled jemný, ve významu však podstatný rozdíl. Autor thrillerů si může dovolit dějové twisty, které zamíchají kartami a znepřehlední situaci. Jo Nesbø těchto twistů využívá poctivě a s oblibou. Na jednu stranu si tím ulehčuje psaní – dějový obrat je čtenářsky atraktivní a příběhu dodá novou šťávu. Na druhou stranu – dvousečnost této spisovatelské zbraně spočívá v tom, že takový twist musí dávat smysl a nesmí v příběhu působit jak pěst na oko. Naštěstí to není tento případ.

Dalším silným prvkem knihy jsou dvě časové linie, ve kterých se příběh odehrává. Jedna je v současném Norsku a druhá během 2. světové války. Opět – nebudu popisovat příběh, který si po snadném googlení najdete sami. Spíš se chci zastavit nad tím, co Jo Nesbø ukázal i v jednom z pozdějších dílů holeovské série - Spasitelovi. I tam se vracel do minulosti a obě knihy jsou podobné v jedné zásadní věci: Propojení dějin a přítomnosti. To, co se odehrálo o šedesát let dříve, má zásadní dopad na to, co se odehrává v současnosti. Harry Hole se tak musí vydat do zákopů na východní frontě, aby mohl rozplést případ, na kterém pracuje a který velmi tragicky ovlivnil i jeho život. Jo Nesbø se po vzoru amerických thrilleristů nepouští do společenské kritiky (kterou můžete znát třeba od ikonického Stiega Larssona, Henninga Mankella nebo nové hvězdy dánské literatury Jussi-Adler Olsena). Jeho knihy nemají poukázat na problémy norské společnosti, ani tyto problémy nemají reflektovat. Tím se nejvíc odlišuje od celé oné severské vlny a možná právě proto je tak globálně úspěšný.

Chci také tuto knihu uvést do souvislostí v rámci celé série. Jak pozorný čtenář ví, knihy Joa Nesbø tu vycházejí tak trochu na přeskáčku a Červenka vlastně vyplnila chybějící mezeru. Proč tomu tak je by bylo na samostatný článek. Nicméně – právě Červenka ukazuje, proč je dobré číst “holeovky” postupně. To, co se řešilo v těch pozdějších, tedy neutěšený život ochlasty Harryho, má kořeny právě v začátku série.

Červenka Joa Nesbøho není tak akční jako pozdější části, jmenovitě například Pentagram, Sněhulák, nebo Levhart. Je to ale spíš dobře. Harry Hole je tu uvěřitelnější, než když později nabere některé téměř nadpřirozené vlastnosti. Jemný sžíravý humor příjemně koření napínavé pasáže. V kontextu celé série mám pocit, že Červenka je jednou z nejpodařenějších částí a v mém pomyslném žebříčku je mezi tři nejlepší knihy Joa Nesbøho.

Hodnocení: 90%

Komentáře

  1. A very interesting and nice blog.
    Greetings from Portugal

    Paulo Gonçalves
    http://viajaredescobrir.blogspot.com

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.