Knižní menu 3
Příští týden na nás zaútočí Velký knižní čtvrtek a 12 božích novinek. Ale i mimo něj vychází skvělé knihy, na které je dobré se zaměřit. Vybral jsem jich opět pět a věřím, že vás bude můj výběr inspirovat.
První položka dnešního knižního menu slibuje pulzující New York dvacátých let a černou komedii. Hlavní hrdinka se jmenuje Rose Bakerová a je zapisovatelka – stisknutím několika kláves psacího stroje může poslat člověka třeba na doživotí do vězení. V pozici stenotypistky na policejní stanici v New York City je Rose něco jako velekněžka. Přiznání jsou jejím denním chlebem. Jenže se píše rok 1924, a tak přestože musí běžně vyslechnout i ty nejdrastičtější detaily přestřelek, rvaček na nože a vražd, sotva vyjde z výslechové místnosti, je zase jen příslušnicí slabšího pohlaví, která se hodí nanejvýš na zakládání spisů a vaření kávy. Je to kniha, po které budete mít chuť zapálit si cigaretu a dát si martini, tak působivé je prostředí. Jedná se o prvotinu Suzanne Rindellové, což je těžko uvěřitelné. Čtenáři se shodují na tom, že pokud toto skutečně napsala autorka, která nemá žádné předchozí zkušenosti s psaním, je třeba smeknout a poklonit se.
Knihu si můžete koupit zde: http://www.kosmas.cz/knihy/192169/ta-druha-zapisovatelka/
Také druhá položka dnešního knižního menu bude o autorce, která není tak docela známá. Jmenuje se Zsuzsa Bánková, pochází z Maďarska (dnes ale žije v Německu) a Světlé dny jsou druhá její kniha, která v českém překladu vyšla. V malém městečku na jihu Německa prožívá děvčátko Seri světlé dny svého dětství: dny, které tráví v zahradě u své kamarádky Aji, pocházející z maďarské artistické rodiny a žijící s matkou v chatrči na kraji města. Jenže tento zdánlivě idylický svět dětství v šedesátých letech dvacátého století má takřka neviditelné kazy: Serin otec zemřel krátce po jejím narození a Ajin otec, který vystupuje v cirkuse jako akrobat na visuté hrazdě, přijíždí na návštěvu jen jednou do roka. Karl, společný kamarád obou dívek, zase přišel o mladšího bratra, který jednoho jarního dne nastoupil do cizího auta a nikdy se už nevrátil.Zsuzsa Bánková vypráví příběh tří rodin tak krásně, že máte pocit, jako by tu knihu místo psaní malovala. Světlé dny jsou o přátelství a zradě, o lásce a lži a o minulosti, která jen postupně odhaluje svá tajemství, a o vteřinách, jež nám navždy změní život. Je to kniha ideální do slunečních dní, které právě přicházejí.
Před pár lety vzbudila v Polsku pozdvižení mladičká autorka Dorota Maslowska. Napsala knihu Červená a bílá, ve které ukázala, že polská společnost má více tváří, než tu dobře známou katolickou. V této demytizaci pokračuje i Sylwia Chutniková v románu Potvory. Ukazuje temnou stranu současné Varšavy – hrdinkami jsou čtyři třicátnice, životem zkoušené mladé ženy, které vyhlásily válku developerům, svalovcům z posiloven, hospodským povalečům, opilcům z městských autobusů a vlezlým dědkům z paneláků. Není náhodou, že začátek vyprávění, postaveného na městských legendách o chuligánkách a činžácích, jimž je lepší se vyhnout obloukem, se odehrává na hřbitově. Chutniková si pohrává s významem slova „pomsta“ a s tímto pojmem se vyrovnává po svém, osudy jejích hrdinek však dokládají, že nenachází pouze jediné vysvětlení, ale uvědomuje si, jak velkou silou může pomsta být. Spirála násilí se roztáčí.
Ani tentokrát vás nemohu ochudit o nějakou krimi. Severskou krimi, jak jinak. Podél norského pobřeží to vypadá na idylku – malé chaty se choulí mezi ohlazenými skalisky a ve vzduchu ještě slabě voní grilované maso. Ale zima se neúprosně blíží. Krajina se halí do podzimní mlhy a v oknech prázdných chat se zrcadlí šedomodré moře. Jorn Lier Horst (který, jak je u severského thrilleru běžné, je bývalým policistou) popisuje opuštěné chatové oblasti tak zručně, že čtenářům běhá mráz po zádech. Po přečtení této knihy už podzimní víkend na chatě nikdy nebude jako dřív. A o čem kniha vlastně je? Ove Bakkerud se chystá strávit poslední klidný víkend na chatě předtím, než ji na zimu zabední. Dorazí však na místo, které zloději vyrabovali a obrátili vzhůru nohama. A ve vedlejší chatě leží zavražděný muž. Vrchní inspektor William Wisting už se s hrůznými vraždami setkal, ale zoufalství, jehož je tento podzim ve Stavernu svědkem, je pro něj nové. Tato kniha potěší všechny vyznavače tradičních detektivních románů, které velmi přesně a věrně popisují průběh policejního vyšetřování. William Wisting však nepatří do řady detektivů alkoholiků s problémy v osobních i profesních vztazích. Je to prostě jen naprosto normální, zkušený a empatický policista plně oddaný své práci.
No a na závěr jsem si nechal tuto lahůdku. Proč lahůdku? Mlýn na mumie je kniha, na kterou jsem v posledních dnech a týdnech narážel tak často, že jsem se o ni prostě musel začít zajímat. A přestože je můj názor na současnou českou beletrii stále velmi nesmiřitelný, tato mě zaujala. A hodně. Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Tři dějové roviny románu se v závěru příběhu spojí do nečekané pointy. Tak se mi zdá, že v české literatuře se začíná, možná, blýskat na lepší časy.
Suzanne Rindellová: Ta druhá zapisovatelka
První položka dnešního knižního menu slibuje pulzující New York dvacátých let a černou komedii. Hlavní hrdinka se jmenuje Rose Bakerová a je zapisovatelka – stisknutím několika kláves psacího stroje může poslat člověka třeba na doživotí do vězení. V pozici stenotypistky na policejní stanici v New York City je Rose něco jako velekněžka. Přiznání jsou jejím denním chlebem. Jenže se píše rok 1924, a tak přestože musí běžně vyslechnout i ty nejdrastičtější detaily přestřelek, rvaček na nože a vražd, sotva vyjde z výslechové místnosti, je zase jen příslušnicí slabšího pohlaví, která se hodí nanejvýš na zakládání spisů a vaření kávy. Je to kniha, po které budete mít chuť zapálit si cigaretu a dát si martini, tak působivé je prostředí. Jedná se o prvotinu Suzanne Rindellové, což je těžko uvěřitelné. Čtenáři se shodují na tom, že pokud toto skutečně napsala autorka, která nemá žádné předchozí zkušenosti s psaním, je třeba smeknout a poklonit se.Knihu si můžete koupit zde: http://www.kosmas.cz/knihy/192169/ta-druha-zapisovatelka/
Zsuzsa Bánková: Světlé dny
Také druhá položka dnešního knižního menu bude o autorce, která není tak docela známá. Jmenuje se Zsuzsa Bánková, pochází z Maďarska (dnes ale žije v Německu) a Světlé dny jsou druhá její kniha, která v českém překladu vyšla. V malém městečku na jihu Německa prožívá děvčátko Seri světlé dny svého dětství: dny, které tráví v zahradě u své kamarádky Aji, pocházející z maďarské artistické rodiny a žijící s matkou v chatrči na kraji města. Jenže tento zdánlivě idylický svět dětství v šedesátých letech dvacátého století má takřka neviditelné kazy: Serin otec zemřel krátce po jejím narození a Ajin otec, který vystupuje v cirkuse jako akrobat na visuté hrazdě, přijíždí na návštěvu jen jednou do roka. Karl, společný kamarád obou dívek, zase přišel o mladšího bratra, který jednoho jarního dne nastoupil do cizího auta a nikdy se už nevrátil.Zsuzsa Bánková vypráví příběh tří rodin tak krásně, že máte pocit, jako by tu knihu místo psaní malovala. Světlé dny jsou o přátelství a zradě, o lásce a lži a o minulosti, která jen postupně odhaluje svá tajemství, a o vteřinách, jež nám navždy změní život. Je to kniha ideální do slunečních dní, které právě přicházejí.Sylwia Chutniková: Potvory
Před pár lety vzbudila v Polsku pozdvižení mladičká autorka Dorota Maslowska. Napsala knihu Červená a bílá, ve které ukázala, že polská společnost má více tváří, než tu dobře známou katolickou. V této demytizaci pokračuje i Sylwia Chutniková v románu Potvory. Ukazuje temnou stranu současné Varšavy – hrdinkami jsou čtyři třicátnice, životem zkoušené mladé ženy, které vyhlásily válku developerům, svalovcům z posiloven, hospodským povalečům, opilcům z městských autobusů a vlezlým dědkům z paneláků. Není náhodou, že začátek vyprávění, postaveného na městských legendách o chuligánkách a činžácích, jimž je lepší se vyhnout obloukem, se odehrává na hřbitově. Chutniková si pohrává s významem slova „pomsta“ a s tímto pojmem se vyrovnává po svém, osudy jejích hrdinek však dokládají, že nenachází pouze jediné vysvětlení, ale uvědomuje si, jak velkou silou může pomsta být. Spirála násilí se roztáčí.
Knihu si můžete koupit zde: http://www.kosmas.cz/knihy/183404/potvory/
Jorn Lier Horst: Na zimu zavřeno
Ani tentokrát vás nemohu ochudit o nějakou krimi. Severskou krimi, jak jinak. Podél norského pobřeží to vypadá na idylku – malé chaty se choulí mezi ohlazenými skalisky a ve vzduchu ještě slabě voní grilované maso. Ale zima se neúprosně blíží. Krajina se halí do podzimní mlhy a v oknech prázdných chat se zrcadlí šedomodré moře. Jorn Lier Horst (který, jak je u severského thrilleru běžné, je bývalým policistou) popisuje opuštěné chatové oblasti tak zručně, že čtenářům běhá mráz po zádech. Po přečtení této knihy už podzimní víkend na chatě nikdy nebude jako dřív. A o čem kniha vlastně je? Ove Bakkerud se chystá strávit poslední klidný víkend na chatě předtím, než ji na zimu zabední. Dorazí však na místo, které zloději vyrabovali a obrátili vzhůru nohama. A ve vedlejší chatě leží zavražděný muž. Vrchní inspektor William Wisting už se s hrůznými vraždami setkal, ale zoufalství, jehož je tento podzim ve Stavernu svědkem, je pro něj nové. Tato kniha potěší všechny vyznavače tradičních detektivních románů, které velmi přesně a věrně popisují průběh policejního vyšetřování. William Wisting však nepatří do řady detektivů alkoholiků s problémy v osobních i profesních vztazích. Je to prostě jen naprosto normální, zkušený a empatický policista plně oddaný své práci.Petr Stančík: Mlýn na mumie
No a na závěr jsem si nechal tuto lahůdku. Proč lahůdku? Mlýn na mumie je kniha, na kterou jsem v posledních dnech a týdnech narážel tak často, že jsem se o ni prostě musel začít zajímat. A přestože je můj názor na současnou českou beletrii stále velmi nesmiřitelný, tato mě zaujala. A hodně. Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Tři dějové roviny románu se v závěru příběhu spojí do nečekané pointy. Tak se mi zdá, že v české literatuře se začíná, možná, blýskat na lepší časy.
E-knihu si můžete koupit zde: http://www.kosmas.cz/knihy/192384/mlyn-na-mumie/
No výborně, já právě dočetla Śpičkou jazyka od Sarah Watersové, jejíž děj se odehrává ve viktoriánské Anglii. Vypravěčka a současně hlavní hrdinka líčí svůj život v kabaretním prostředí, lesbickou lásku i ženské odbory. Tak si říkám, že Ta druhá zapisovatelka by mohla být příjemným navázáním.
OdpovědětVymazatWatersová je prý skvělá, mám ji v takovém pomyslném dlouhodobějším seznamu, tzn. že bych se k ní chtěl jednou dostat.
VymazatVidis, po mesici si rikam, ze si od ni prectu jeste Zlodejku. Ty pady hlavnich hrdinu na dno jsou skvele popsany a soucasne vedomi, ze se dej uz jaksi "odehral" to cteni ulehcuje.
Vymazat