Přeskočit na hlavní obsah

Jak vzniká kniha 2: Překlad

Minule jsme se rozloučili ve chvíli, kdy nám autor udělil svolení přeložit jeho knihu do češtiny, vydat ji a prodávat. Pokud jde o překlad, obvykle bývá ve smlouvě s autorem ošetřen přibližně takto: "Nakladatel se zavazuje učinit všechny nezbytné kroky, aby výsledný překlad byl kompletní, přesný a odpovídal v co největší míře originálu." Zní to jasně a logicky, že? Tak pojďme na to.Nejprve se coby odpovědná redaktorka musím zamyslet, který z našich překladatelů by s danou knihou nejvíce souzněl. Zkušenost mi totiž říká, že výsledný překlad je lepší, pokud se překladateli kniha líbí (rozumějte: pokud by si ji užil i jako čtenář). Jakmile tuto záhadu vyřeším, zavolám dotyčnému překladateli, knihu mu krátce představím - a zeptám se, jestli mu ji mám poslat ke "zkušebnímu přečtení". Může se totiž stát, že se ve svém odhadu mýlím a překladateli kniha takříkajíc nesedne (všichni přece víme, že není nic subjektivnějšího než pocity, jaké v nás vyvolává četba konkrétní knihy:-).

Předpokládejme ale, že jsem se nemýlila a překladatel je knihou nadšen stejně jako já při jejím výběru. Teď máme na práci dvě důležité věci: dohodnout se na podmínkách smlouvy a prodiskutovat překlad samotný. Většina ustanovení smlouvy se nemění; k jednání obvykle zbývají jen dvě maličkosti: výše honoráře a způsob jeho úhrady (při podpisu smlouvy, po odevzdání textu, při vydání knihy) a termín odevzdání rukopisu. Jakmile máme hotovo tohle, můžeme se pustit do debaty o knize samotné: nenechte se mýlit, že překladatel prostě jen převádí text z jednoho jazyka do druhého. To možná platí u technických překladů, u literárních ani náhodou.

Literární překladatel má mnohem těžší úkol: převést text do češtiny tak, aby měl český čtenář z četby stejný zážitek a pocity, jako měl ten cizojazyčný. Příklad? Jestliže jedna postava knihy prochází vývojem od sebestředného pitomce k člověku, který si uvědomil, co dělá špatně, pak tento posun musí odrážet i způsob jeho vyjadřování. Ke splnění tohoto úkolu opravdu nestačí jen "překládat"; tohle je třeba pečlivě hlídat, navíc v interakci s dalšími postavami. Výsledné dialogy musí působit autenticky: nejlepší pomůckou, jak toho dosáhnout, je přeříkat si je nahlas. Když má totiž člověk věty svých hrdinů v uších, najednou je vnímá jinak než na papíře.

Na rozdíl od překladačů počítačových nemůže literární překladatel převádět text slovo po slovu, větu po větě. Výsledek by byl obvykle k neučtení. Je naprosto nezbytné, aby překladatel text důvěrně znal a citlivě ho převedl, i za cenu jemných a citlivě provedených modifikací. Obvykle se tomu říká volný překlad - a u beletrie to osobně pokládám za jediný správný způsob, jak dosáhnout toho, o čem se psalo výše: aby měl český čtenář z knihy stejný zážitek jako čtenář originálu.

Není to opravdu snadný úkol. Někdy člověk přeloží dvě strany bez sebemenších potíží a pak se sekne na jedné větě, se kterou se trápí třeba hodinu. Věta se vzpírá, pořád nezní tak, jak by měla... Je to trápení. Ale ta radost, když na to konečně přijdete!

Ještě bychom se mohli zmínit o idiomech, ustálených rčeních, kulturních odkazech (které se v současné literatuře vyskytují ve stále hojnější míře). S tím vším se musí překladatel popasovat, než udělá tečku za poslední větou rukopisu. Pak své dílo vytiskne a pošle k nám do redakce, aby se ho ujal jazykový redaktor. To už je ale další fáze vniku knihy, o které si zase něco povíme příště.

Autorka: Karin Lednická
Publikováno: http://www.dominoknihy.cz/novinky/jak-vznika-kniha-2-preklad

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.