Jak vzniká kniha 2: Překlad

Minule jsme se rozloučili ve chvíli, kdy nám autor udělil svolení přeložit jeho knihu do češtiny, vydat ji a prodávat. Pokud jde o překlad, obvykle bývá ve smlouvě s autorem ošetřen přibližně takto: "Nakladatel se zavazuje učinit všechny nezbytné kroky, aby výsledný překlad byl kompletní, přesný a odpovídal v co největší míře originálu." Zní to jasně a logicky, že? Tak pojďme na to.Nejprve se coby odpovědná redaktorka musím zamyslet, který z našich překladatelů by s danou knihou nejvíce souzněl. Zkušenost mi totiž říká, že výsledný překlad je lepší, pokud se překladateli kniha líbí (rozumějte: pokud by si ji užil i jako čtenář). Jakmile tuto záhadu vyřeším, zavolám dotyčnému překladateli, knihu mu krátce představím - a zeptám se, jestli mu ji mám poslat ke "zkušebnímu přečtení". Může se totiž stát, že se ve svém odhadu mýlím a překladateli kniha takříkajíc nesedne (všichni přece víme, že není nic subjektivnějšího než pocity, jaké v nás vyvolává četba konkrétní knihy:-).

Předpokládejme ale, že jsem se nemýlila a překladatel je knihou nadšen stejně jako já při jejím výběru. Teď máme na práci dvě důležité věci: dohodnout se na podmínkách smlouvy a prodiskutovat překlad samotný. Většina ustanovení smlouvy se nemění; k jednání obvykle zbývají jen dvě maličkosti: výše honoráře a způsob jeho úhrady (při podpisu smlouvy, po odevzdání textu, při vydání knihy) a termín odevzdání rukopisu. Jakmile máme hotovo tohle, můžeme se pustit do debaty o knize samotné: nenechte se mýlit, že překladatel prostě jen převádí text z jednoho jazyka do druhého. To možná platí u technických překladů, u literárních ani náhodou.

Literární překladatel má mnohem těžší úkol: převést text do češtiny tak, aby měl český čtenář z četby stejný zážitek a pocity, jako měl ten cizojazyčný. Příklad? Jestliže jedna postava knihy prochází vývojem od sebestředného pitomce k člověku, který si uvědomil, co dělá špatně, pak tento posun musí odrážet i způsob jeho vyjadřování. Ke splnění tohoto úkolu opravdu nestačí jen "překládat"; tohle je třeba pečlivě hlídat, navíc v interakci s dalšími postavami. Výsledné dialogy musí působit autenticky: nejlepší pomůckou, jak toho dosáhnout, je přeříkat si je nahlas. Když má totiž člověk věty svých hrdinů v uších, najednou je vnímá jinak než na papíře.

Na rozdíl od překladačů počítačových nemůže literární překladatel převádět text slovo po slovu, větu po větě. Výsledek by byl obvykle k neučtení. Je naprosto nezbytné, aby překladatel text důvěrně znal a citlivě ho převedl, i za cenu jemných a citlivě provedených modifikací. Obvykle se tomu říká volný překlad - a u beletrie to osobně pokládám za jediný správný způsob, jak dosáhnout toho, o čem se psalo výše: aby měl český čtenář z knihy stejný zážitek jako čtenář originálu.

Není to opravdu snadný úkol. Někdy člověk přeloží dvě strany bez sebemenších potíží a pak se sekne na jedné větě, se kterou se trápí třeba hodinu. Věta se vzpírá, pořád nezní tak, jak by měla... Je to trápení. Ale ta radost, když na to konečně přijdete!

Ještě bychom se mohli zmínit o idiomech, ustálených rčeních, kulturních odkazech (které se v současné literatuře vyskytují ve stále hojnější míře). S tím vším se musí překladatel popasovat, než udělá tečku za poslední větou rukopisu. Pak své dílo vytiskne a pošle k nám do redakce, aby se ho ujal jazykový redaktor. To už je ale další fáze vniku knihy, o které si zase něco povíme příště.

Autorka: Karin Lednická

Publikováno: http://www.dominoknihy.cz/novinky/jak-vznika-kniha-2-preklad