Přeskočit na hlavní obsah

Jak vzniká kniha 2: Překlad

Minule jsme se rozloučili ve chvíli, kdy nám autor udělil svolení přeložit jeho knihu do češtiny, vydat ji a prodávat. Pokud jde o překlad, obvykle bývá ve smlouvě s autorem ošetřen přibližně takto: "Nakladatel se zavazuje učinit všechny nezbytné kroky, aby výsledný překlad byl kompletní, přesný a odpovídal v co největší míře originálu." Zní to jasně a logicky, že? Tak pojďme na to.Nejprve se coby odpovědná redaktorka musím zamyslet, který z našich překladatelů by s danou knihou nejvíce souzněl. Zkušenost mi totiž říká, že výsledný překlad je lepší, pokud se překladateli kniha líbí (rozumějte: pokud by si ji užil i jako čtenář). Jakmile tuto záhadu vyřeším, zavolám dotyčnému překladateli, knihu mu krátce představím - a zeptám se, jestli mu ji mám poslat ke "zkušebnímu přečtení". Může se totiž stát, že se ve svém odhadu mýlím a překladateli kniha takříkajíc nesedne (všichni přece víme, že není nic subjektivnějšího než pocity, jaké v nás vyvolává četba konkrétní knihy:-).

Předpokládejme ale, že jsem se nemýlila a překladatel je knihou nadšen stejně jako já při jejím výběru. Teď máme na práci dvě důležité věci: dohodnout se na podmínkách smlouvy a prodiskutovat překlad samotný. Většina ustanovení smlouvy se nemění; k jednání obvykle zbývají jen dvě maličkosti: výše honoráře a způsob jeho úhrady (při podpisu smlouvy, po odevzdání textu, při vydání knihy) a termín odevzdání rukopisu. Jakmile máme hotovo tohle, můžeme se pustit do debaty o knize samotné: nenechte se mýlit, že překladatel prostě jen převádí text z jednoho jazyka do druhého. To možná platí u technických překladů, u literárních ani náhodou.

Literární překladatel má mnohem těžší úkol: převést text do češtiny tak, aby měl český čtenář z četby stejný zážitek a pocity, jako měl ten cizojazyčný. Příklad? Jestliže jedna postava knihy prochází vývojem od sebestředného pitomce k člověku, který si uvědomil, co dělá špatně, pak tento posun musí odrážet i způsob jeho vyjadřování. Ke splnění tohoto úkolu opravdu nestačí jen "překládat"; tohle je třeba pečlivě hlídat, navíc v interakci s dalšími postavami. Výsledné dialogy musí působit autenticky: nejlepší pomůckou, jak toho dosáhnout, je přeříkat si je nahlas. Když má totiž člověk věty svých hrdinů v uších, najednou je vnímá jinak než na papíře.

Na rozdíl od překladačů počítačových nemůže literární překladatel převádět text slovo po slovu, větu po větě. Výsledek by byl obvykle k neučtení. Je naprosto nezbytné, aby překladatel text důvěrně znal a citlivě ho převedl, i za cenu jemných a citlivě provedených modifikací. Obvykle se tomu říká volný překlad - a u beletrie to osobně pokládám za jediný správný způsob, jak dosáhnout toho, o čem se psalo výše: aby měl český čtenář z knihy stejný zážitek jako čtenář originálu.

Není to opravdu snadný úkol. Někdy člověk přeloží dvě strany bez sebemenších potíží a pak se sekne na jedné větě, se kterou se trápí třeba hodinu. Věta se vzpírá, pořád nezní tak, jak by měla... Je to trápení. Ale ta radost, když na to konečně přijdete!

Ještě bychom se mohli zmínit o idiomech, ustálených rčeních, kulturních odkazech (které se v současné literatuře vyskytují ve stále hojnější míře). S tím vším se musí překladatel popasovat, než udělá tečku za poslední větou rukopisu. Pak své dílo vytiskne a pošle k nám do redakce, aby se ho ujal jazykový redaktor. To už je ale další fáze vniku knihy, o které si zase něco povíme příště.

Autorka: Karin Lednická
Publikováno: http://www.dominoknihy.cz/novinky/jak-vznika-kniha-2-preklad

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Není všechno zlato, co se třpytí (recenze nového Saturnina)

„Tak nám dopsali Saturnina,“, chtělo by se říci společně s paní Müllerovou ze Švejka. Protože bomba v podobě pokračování příhod nekonvenčního sluhy je podobná té, která v Sarajevu začala nové tisíciletí. Bomba, která byla hozena nečekaně a s razancí, která se v české literatuře hned tak nevidí.

Kolik moci člověk unese? Recenze Macbetha od Joa Nesbøho

Neznámé místo, sedmdesátá léta. Společnost se vzpamatovává po vládě policejního šéfa Kennetha, za jehož panování město upadlo do chaosu a zločinu; drogová mafie si tu vytvořila svůj stát ve státě. Nový náčelník Duncan se však rozhodl toto město zlepšit. Pomalu se mu to začíná dařit, byť mafiání mají stále silné slovo, a důvěra lidí v politiku a věci veřejné není kdovíjaká. Jeden z jeho podřízených se jmenuje Macbeth, šéf Útvaru rychlého nasazení. Minulost tohoto oddaného policajta není vůbec čistá, přesto však jeho úmysly zůstávají dobré. Alespoň ze začátku, touha po moci (a po lásce) jej vrhne na temnou stranu síly.