Přeskočit na hlavní obsah

Jak vzniká kniha 2: Překlad

Minule jsme se rozloučili ve chvíli, kdy nám autor udělil svolení přeložit jeho knihu do češtiny, vydat ji a prodávat. Pokud jde o překlad, obvykle bývá ve smlouvě s autorem ošetřen přibližně takto: "Nakladatel se zavazuje učinit všechny nezbytné kroky, aby výsledný překlad byl kompletní, přesný a odpovídal v co největší míře originálu." Zní to jasně a logicky, že? Tak pojďme na to.Nejprve se coby odpovědná redaktorka musím zamyslet, který z našich překladatelů by s danou knihou nejvíce souzněl. Zkušenost mi totiž říká, že výsledný překlad je lepší, pokud se překladateli kniha líbí (rozumějte: pokud by si ji užil i jako čtenář). Jakmile tuto záhadu vyřeším, zavolám dotyčnému překladateli, knihu mu krátce představím - a zeptám se, jestli mu ji mám poslat ke "zkušebnímu přečtení". Může se totiž stát, že se ve svém odhadu mýlím a překladateli kniha takříkajíc nesedne (všichni přece víme, že není nic subjektivnějšího než pocity, jaké v nás vyvolává četba konkrétní knihy:-).

Předpokládejme ale, že jsem se nemýlila a překladatel je knihou nadšen stejně jako já při jejím výběru. Teď máme na práci dvě důležité věci: dohodnout se na podmínkách smlouvy a prodiskutovat překlad samotný. Většina ustanovení smlouvy se nemění; k jednání obvykle zbývají jen dvě maličkosti: výše honoráře a způsob jeho úhrady (při podpisu smlouvy, po odevzdání textu, při vydání knihy) a termín odevzdání rukopisu. Jakmile máme hotovo tohle, můžeme se pustit do debaty o knize samotné: nenechte se mýlit, že překladatel prostě jen převádí text z jednoho jazyka do druhého. To možná platí u technických překladů, u literárních ani náhodou.

Literární překladatel má mnohem těžší úkol: převést text do češtiny tak, aby měl český čtenář z četby stejný zážitek a pocity, jako měl ten cizojazyčný. Příklad? Jestliže jedna postava knihy prochází vývojem od sebestředného pitomce k člověku, který si uvědomil, co dělá špatně, pak tento posun musí odrážet i způsob jeho vyjadřování. Ke splnění tohoto úkolu opravdu nestačí jen "překládat"; tohle je třeba pečlivě hlídat, navíc v interakci s dalšími postavami. Výsledné dialogy musí působit autenticky: nejlepší pomůckou, jak toho dosáhnout, je přeříkat si je nahlas. Když má totiž člověk věty svých hrdinů v uších, najednou je vnímá jinak než na papíře.

Na rozdíl od překladačů počítačových nemůže literární překladatel převádět text slovo po slovu, větu po větě. Výsledek by byl obvykle k neučtení. Je naprosto nezbytné, aby překladatel text důvěrně znal a citlivě ho převedl, i za cenu jemných a citlivě provedených modifikací. Obvykle se tomu říká volný překlad - a u beletrie to osobně pokládám za jediný správný způsob, jak dosáhnout toho, o čem se psalo výše: aby měl český čtenář z knihy stejný zážitek jako čtenář originálu.

Není to opravdu snadný úkol. Někdy člověk přeloží dvě strany bez sebemenších potíží a pak se sekne na jedné větě, se kterou se trápí třeba hodinu. Věta se vzpírá, pořád nezní tak, jak by měla... Je to trápení. Ale ta radost, když na to konečně přijdete!

Ještě bychom se mohli zmínit o idiomech, ustálených rčeních, kulturních odkazech (které se v současné literatuře vyskytují ve stále hojnější míře). S tím vším se musí překladatel popasovat, než udělá tečku za poslední větou rukopisu. Pak své dílo vytiskne a pošle k nám do redakce, aby se ho ujal jazykový redaktor. To už je ale další fáze vniku knihy, o které si zase něco povíme příště.

Autorka: Karin Lednická
Publikováno: http://www.dominoknihy.cz/novinky/jak-vznika-kniha-2-preklad

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…