Téma: Kdopak by se Dánů bál
V neděli se všude psalo o hrozbě, která náhle potkala českou kotlinu: Dánové přijeli! Zpravodajské deníky i celostátní televize dramatickým tónem varovaly, že se může opakovat jakási vyhrocená situace z minulého roku. Jenže, z Dánska přichází i lepší věci, než banda opilých studentů. V tomto článku si povíme něco o dánské literatuře.
Snad každý, kdo prošel českým vzdělávacím systémem, si vybaví jméno Hans Christian Andersen – který (nejen podle Wikipedie) patří mezi největší světové pohádkáře. Andersen navazoval, jak je v severských zemích obvyklé, na dávnou tradici mytologie. Je prvním dánským spisovatelem, který svou proslulostí překročil hranice své země.
Nechci ale nudit dánskou literární historií, rád bych zmínil několik jmen ze současnosti. Asi nejznámější je Peter Høeg. Narodil se v roce 1957 a je to patrně nejzářivější dánská knižní star. Toto jméno jste pravděpodobně slyšeli v souvislosti s knihou Cit slečny Smilly pro sníh (Argo, 2006), která mu jako první přinesla slávu. Ale debutoval již o čtyři roky dříve, v roce 1988 románem Představy o dvacátém století (Argo, 2003). Dá se sehnat v českém překladu a každému, kdo měl tu čest se s ní seznámit, muselo být jasné, že s Hoegem je do budoucna třeba počítat. Dohromady jich už napsal sedm (více se dočtete na Wikipedii) a zdá se, že ho chuť psát stále neopustila.
Zajímavou postavou dánské literatury je Helle Helle, která se poprvé objevila v roce 1993 se svou knihou Příklad života (Eksempel på liv). Helle Helle napsala několik románů a povídek, které byly přeloženy do třinácti jazyků. V češtině jste mohli číst například román Na dně (2012, Paseka). Její styl je úsporný a ve své strohosti přitažlivý a každý, koho zajímá současná dánská literatura, by měl o její jméno jevit zájem.
Musím také zmínit dánského thrilleristu Jussi Adler Olsena, podle mého skromného soudu jednoho z nejlepších (ne-li nejlepšího) autora ze Severu. Olsen začínal jako literární teoretik, od roku 1995 se plně věnuje psaní. Předtím, než stvořil svého nejúspěšnějšího hrdinu Carla Mørcka (bude o něm řeč), napsal několik jiných knih – Alfabethuset, Og hun takkede guderne nebo Washington Dekretet, z nichž v této chvíli ani jedna není přeložena do češtiny (ale Washingtonský dekret vychází na jaře 2014). Slavnější – a ve světě nesmírně populární – je jeho série knih z Oddělení Q. Carl Mørck je typický (ne)hrdina: Po traumatickém zážitku, kdy jeden z jeho kolegů zemře a druhý je upoután na lůžko, je "odstaven" a přeložen do nově vzniklého Oddělení Q, které se má zabývat starými případy. V nich ale Mørck nachází své nové poslání. Jussi Adler Olsen je kritický vůči společnosti, ve které vyrůstal. Zaměřuje se na lidské deviace a jeho romány jsou nejen oddechovou literaturou na dovolenou, ale také zprávou o Dánsku 20. a 21. století. V češtině již vyšlo: Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v lahvi a Složka 64 (všechny Host 2012 - 2013).
Poslední, koho chci v tomto článku připomenout, je mladý autor Jonas T. Bengtsson. Literánímu světu se představil v roce 2005 románem Amininy dopisy, který byl oceněn jako nejlepší literární debut. Bengtsson se, podobně jako výše zmíněný Jussi Adler Olsen, věnuje současné dánské společnosti. To už je na Severu takový folklor. V Pohádce (Odeon, 2012), která je zatím jediná Bengtssonova kniha přeložená do češtiny, namířil proti dánskému vzdělávacímu systému. Jonas T. Bengtsson je příklad toho, že v dnešní severské literatuře se daří i mimo krimi žánr. Jeho Pohádku si dejte, je fakt skvělá.
Mohl bych psát dál o dalších dánských autorech, možná se k nim někdy vrátím. Dánská literatura je v současné vlně té severské trochu opomíjena – je drcena švédskou (Larsson, Mankell, Theorin, Marklundová) nebo norskou (Nesbo, Nesbo, Nesbo). Vyplatí se ale nepodlehnout mase a podívat se, co z dánského království přichází. Protože už dávno neplatí, že jest cosi shnilého v království dánském.
Zajímavou postavou dánské literatury je Helle Helle, která se poprvé objevila v roce 1993 se svou knihou Příklad života (Eksempel på liv). Helle Helle napsala několik románů a povídek, které byly přeloženy do třinácti jazyků. V češtině jste mohli číst například román Na dně (2012, Paseka). Její styl je úsporný a ve své strohosti přitažlivý a každý, koho zajímá současná dánská literatura, by měl o její jméno jevit zájem.
Musím také zmínit dánského thrilleristu Jussi Adler Olsena, podle mého skromného soudu jednoho z nejlepších (ne-li nejlepšího) autora ze Severu. Olsen začínal jako literární teoretik, od roku 1995 se plně věnuje psaní. Předtím, než stvořil svého nejúspěšnějšího hrdinu Carla Mørcka (bude o něm řeč), napsal několik jiných knih – Alfabethuset, Og hun takkede guderne nebo Washington Dekretet, z nichž v této chvíli ani jedna není přeložena do češtiny (ale Washingtonský dekret vychází na jaře 2014). Slavnější – a ve světě nesmírně populární – je jeho série knih z Oddělení Q. Carl Mørck je typický (ne)hrdina: Po traumatickém zážitku, kdy jeden z jeho kolegů zemře a druhý je upoután na lůžko, je "odstaven" a přeložen do nově vzniklého Oddělení Q, které se má zabývat starými případy. V nich ale Mørck nachází své nové poslání. Jussi Adler Olsen je kritický vůči společnosti, ve které vyrůstal. Zaměřuje se na lidské deviace a jeho romány jsou nejen oddechovou literaturou na dovolenou, ale také zprávou o Dánsku 20. a 21. století. V češtině již vyšlo: Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v lahvi a Složka 64 (všechny Host 2012 - 2013).
Poslední, koho chci v tomto článku připomenout, je mladý autor Jonas T. Bengtsson. Literánímu světu se představil v roce 2005 románem Amininy dopisy, který byl oceněn jako nejlepší literární debut. Bengtsson se, podobně jako výše zmíněný Jussi Adler Olsen, věnuje současné dánské společnosti. To už je na Severu takový folklor. V Pohádce (Odeon, 2012), která je zatím jediná Bengtssonova kniha přeložená do češtiny, namířil proti dánskému vzdělávacímu systému. Jonas T. Bengtsson je příklad toho, že v dnešní severské literatuře se daří i mimo krimi žánr. Jeho Pohádku si dejte, je fakt skvělá.
Mohl bych psát dál o dalších dánských autorech, možná se k nim někdy vrátím. Dánská literatura je v současné vlně té severské trochu opomíjena – je drcena švédskou (Larsson, Mankell, Theorin, Marklundová) nebo norskou (Nesbo, Nesbo, Nesbo). Vyplatí se ale nepodlehnout mase a podívat se, co z dánského království přichází. Protože už dávno neplatí, že jest cosi shnilého v království dánském.
Milí čtenáři,
v rubrice Téma, kam patří i tento článek, se budu chtít zaměřit na jeden fenomén. Ať už to bude národní literatura toho či onoho státu, nebo čtečky knih, udílení literárních cen atd. Tyto články budou mít štítek "téma".
TKF
Musím se přiznat, že zcela barbarsky a ignorantsky autory ze severských zemí podle národností nerozlišuji. (Může to být tím, že jsem neměla stále tu čest se k této literatuře dostat. Zatím bojuji se Skočným přílivem a snad zvítězím.)
OdpovědětVymazatDocela by mě zajímalo, zda jsou v jejich knihách shodné body, které by ukazovaly, že jsou to díla nějaké severské kultury, a jak se odlišují od jiných. (Snad to píšu srozumitelně.) Asi budu mít několik let co dělat, abych to zjistila. :o)
Myslím, že jsou. Dokonce bych to rozdělil na dvě části: inklinace k mimo-kriminálnímu napětí - takové ty duchařské příběhy, trochu nadpřirozena. Tohle má hlavně Theorin, ale vidíš to i u Larssona nebo Keplera (všechno Švédové). Ostantně, i ten v článku zmiňovaný JAO: dávné případy, trochu ožívají kostlivci ve skříni atd.
VymazatDruhý společný rys je sociální angažovanost, ta je hodně silná a s výjimkou Theorina a Nesboho ji mají snad všichni. Ale ostatně, i Nesbo řeší prohnilost osloského policejního sboru. Jenže Larsson, JAO, Mankell, Marklundová (nemluvě o Sjowallové / Wahlo, ti byli tak angažovaní, že byli rudější než českoslovenští komunisti) se dost věnují sociální kritice. Larsson to měl podpořené tím, že předtím pracoval jako investigativní novinář, JAO zase vyrůstal v psychiatrické léčebně (jeho otec byl její ředitel) a měl nedůvěru vůči systému. Takže tahle sociální kritika, jejíž kořeny můžeš vystopovat hodně desetiletí dozadu, je asi nejsilnější pojítko severské literatury.
Myslela jsem to tak, jestli například dánská literatura má specifika, kterými se odlišuje od švédské a naopak. Jestli se severské literatury jedna od druhé liší. (A tak jsem to měla napsat hned, vím.)
VymazatKaždopádně děkuji i za tuto odpověď. A děkuji i za tento článek, člověk neznalý této literatury si může rozšířit obzory a utřídit informace. :o)