Cože? Proč? BookVy?

-
Ano, znovu zakládám nový blog. Po kolikáté už? Já nevím. Snad popáté. Tentokrát ale bude přísně monotematický. Psát tu totiž budu jen o literatuře.


ALE PROČ BOOKVY?!
Protože jsem se zbláznil. Když jsem zjisitl, že je ta doména volná, musela být má. Název BookVy není můj původní, vděčím za něj Scalexovi, kterému tímto tedy pěkně děkuju.

Baví mě ten dvojsmysl - anglo-české BOOK a VY. Tedy vy a knihy. Měl by to být blog o knihách pro vás. Žádné politické komentáře, žádná moje próza nebo angažované texty: prostě čistě knihy.

Mám velké plány, velké cíle a spoustu chuti něco nového žačít. To slovo "VY" není v názvu jen tak pro nic za nic. Jste to VY, kdo tu má být v hlavní roli. Chtěl bych, abyste se stali součástí tohoto blogu. Chcete-li tedy být jedním z jeho autorů, napište mi na tomas.fojtik@gmail.com a povíme si, co a jak. 

Komentáře

  1. Martin Maly10. února 2014 v 15:13

    Aha. A já si od začátku myslel, že tam je dvojsmysl s ruským slovem "bukvy"...

    OdpovědětVymazat
  2. Tomáš Fojtík 10. února 2014 v 15:31

    Na tento dvojsmysl jsem byl taky upozorněný, ale protože rusky neumím, je spíš nechtěný, než zamýšlený.

    OdpovědětVymazat
  3. Unknown11. února 2014 v 13:39

    Když jsem ten název vymejšlel, vnímal jsem oba dvojsmysly jako rovnocenné, tj. podobnost se slovem буквы, které má vztah ke knížkám, i to "Book + Vy". Takže ruský dvojsmysl byl zamýšlený, ne nechtěný. 8^) Akorát jsem si neuvědomil, že jsi ruštinou nezasažený, tak jsem na něj neupozorňoval.

    OdpovědětVymazat
  4. Tomáš Fojtík 11. února 2014 v 13:49

    No vidíš, ani jsem Tě nepodezíral z toho, že umíš rusky.. furt mi nedochází, že jsme jiná generace .o) Nicméně ukazuje se, že se název chytil :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Unknown13. února 2014 v 14:00

    Hned od začítku jsem vnímala oba významy a hodně mne to bavilo. No jo, má volitelná rusistika na střední. Stále se ovšem nemohu popasovat s tím "logem"... asi mi něco uniká.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

-
Obrázek
  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie
Další informace

Jakub Železný: Kinského zahrada (recenze)

-
Obrázek
Jakub Železný napsal knihu povídek a nazval ji Kinského zahrada. Protože ho mám rád a vážím si toho, co v éteru dělá, tak jsem se na ni dost těšil. Podtitul povídky o ženách mě asi mohl varovat, leč nevaroval. Bohužel. Již před necelým rokem jsem si všiml, že se pustil do psaní. V prosinci 2021 mu v časopise Reportér vyšel text nazvaný  Pokoj 320 , který najdete pod jiným názvem (a jiné podobě) i v této sbírce. Nepamatuju si, že bych to tehdy četl. Možná kdybych to tehdy udělal, Kinského zahradu bych přešel mlčením. 
Další informace

Raynor Winnová: Bouřlivé ticho

-
Obrázek
Také jste chtěli vědět, co bylo dál s hrdinami skvělé knihy Pobřežní cesta, kterou předloni vydalo nakladatelství Kazda? Bouřlivé ticho na tyto otázky přináší uspokojující odpověď. Stačí to ale?  Není to jen přívěšek prvního skvělého dílu? Pobřežní cesta mě velmi mile překvapila. V recenzi jsem před rokem napsal:  Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat. Přesně tohle v dnešní době potřebujeme. Pobřežní cesta  totiž nebyla jen cestopis po Jihozápadní pobřežní cestě. Nebyl to jen průvodce pro ty, kteří se na tuto dálkovou túru chtějí vydat (jakkoliv i takto se kniha dala číst). Příběh (podle skutečnosti) vyprávěl o tom, že vzdát to umí každý, ale někdy se dá překonat i to, co vypadá beznadějně. A ta naděje bylo na té knize vlastně to nejdůležitější. Za ten rok jsem knihu dal číst několika dalším lidem a všichni se mě ptali: No dobře, ale co bylo s Ray a Mothem dál? Krčil jsem rameny a odkazoval je
Další informace