Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Raynor Winnová: Bouřlivé ticho

Také jste chtěli vědět, co bylo dál s hrdinami skvělé knihy Pobřežní cesta, kterou předloni vydalo nakladatelství Kazda? Bouřlivé ticho na tyto otázky přináší uspokojující odpověď. Stačí to ale?  Není to jen přívěšek prvního skvělého dílu? Pobřežní cesta mě velmi mile překvapila. V recenzi jsem před rokem napsal:  Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat. Přesně tohle v dnešní době potřebujeme. Pobřežní cesta  totiž nebyla jen cestopis po Jihozápadní pobřežní cestě. Nebyl to jen průvodce pro ty, kteří se na tuto dálkovou túru chtějí vydat (jakkoliv i takto se kniha dala číst). Příběh (podle skutečnosti) vyprávěl o tom, že vzdát to umí každý, ale někdy se dá překonat i to, co vypadá beznadějně. A ta naděje bylo na té knize vlastně to nejdůležitější. Za ten rok jsem knihu dal číst několika dalším lidem a všichni se mě ptali: No dobře, ale co bylo s Ray a Mothem dál? Krčil jsem rameny a odkazoval je
Nejnovější příspěvky

Otevírání bolavých ran (recenze nové knihy Karin Lednické)

  Karin Lednická: Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie My lidé to tak obvykle máme, že se snažíme utíkat před bolestí a před utrpením. Z paměti se snažíme vytěsnit nemilé věci – snad proto, že si často nechceme připustit, jak moc se nás týkají a jak moc jsou tyto věci pořád aktuální. Karin Lednická už dvakrát – ve dvou dílech Šikmého kostela – ukázala, že ona se toho nebojí. Že nemá strach otevírat bolavá témata a připomínat nedávnou minulost. Její novinka Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie jde vlastně možná ještě dál.  Je velmi náročné pokusit se popsat děj této knihy a nesklouznout k emocím a k patosu. Stručně – v noci ze 4. na 5. 8. 1944 přepadli partyzáni hospodu ve slezské obci Životice. Partyzáni zastřelili příslušníky gestapa, kteří tam právě byli a s nimi také místního hostinského. Reakce úřadů byla mimořádně rychlá: Už následující den, tedy 6. 8. 1944 byla celá obec obklíčena. Úřady vydaly příkaz zastřelit každého muže v Životicích, který se neprokázal německou státní

Jeff Lemire: Sweet Tooth - Mlsoun 1 (recenze)

Komiksy Jeffa Lemirea v posledních letech doslova zaplavily české knihkupectví. Namátkou: Essex County, Rváč, Potápěč… Co kniha, to příběh, který se vám vryje do duše. Přestože Lemire má za sebou i odlehčenější žánr (například Lom bohů nebo parodie na superhrdinské komiksy), jsou to právě tyto knihy, které ho uvádějí do síně velké světové literatury. A nejnovější dílo, které se jmenuje Sweet Tooth – Mlsoun (kniha první) toto jen potvrzuje. Komiksům postapokalyptický svět sluší od nepaměti. Autor si může vyhrát a naplno otevřít stavidla své kreativitě. Jeff Lemire, uznávaný kanadský kreslíř a autor, se ale drží trochu zpátky. Jediné, s čím si vyhrál je popis animálních prvků hybridních bytostí. Než budu pokračovat dál, nechám promluvit anotaci:  Před sedmi lety se jako lesní požár rozšířila nákaza a zabila miliardy lidí. Jediné děti, které se od té doby rodí, patří k nové rase hybridů člověka a zvířat. Jedním z nich je i Gus, milý chlapec se sklonem k mlsání a jeleními rysy. Na děti, ja

Witold Szabłowski: Jak nakrmit diktátora

Jídlo, moderní dějiny a literární reportáž. Tři věci, které mám hodně rád se potkaly v této skvělé knize, která nedávno vyšla v nakladatelství Dokořán a nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj. Tuto recenzi začnu poněkud zeširoka. Když jsem v polovině nultých let (ano, už to je skutečně tak dávno) četl první české vydání knihy Gottland Mariusze Szczygiela nevěřil jsem, že některá literární reportáž dovede tuto knihu překonat. Kontext, který M.S. dával českým dějinám byl neotřelý a velmi zajímavý. Dovedl české dějiny posledních sto let odvyprávět na příbězích, které chytly za srdce a které ve čtenáři dovedly vzbudit zvědavost. A dlouho se pak žádná podobná kniha neobjevila. Skvělých literárních reportáží vycházelo dost, ale chvílemi to vypadalo, jako by už vyšlo všechno zajímavé a nebylo z čeho brát. Tuto iluzorní představu před 4 lety nabouralo nakladatelství Absynt, které ze Slovenska přišlo i k nám, do Česka, ale skvělé literární reportáže pochopitelně dál vycházejí i v Dokořán / Máj

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie